Jablíčka jako z vánoční pohádky udělají parádu iv lednu

Vánoce za námi, nový rok před námi. Věříme, že během Vánoc Vám chutnou společnost dělali i jablíčka a budou Vám ji dělat i během nového roku.

Dnes si představíme tři odrůdy, které jako by vypadly z vánočních pohádek. A zároveň si na nich můžete pochutnat i v lednu. A co potřebují dobré vánoční pohádky?

Hvězdné obsazení

Jistě jste už slyšeli o zvyku na Štědrý den příčně krájet jablka a dívat, zda na průřezu jádřinec se semínky vytvoří krásnou HVĚZDU a tedy přinese zdraví a štěstí jeho majiteli či celé rodině, nebo vytvoří spíše kříž či je červivé, což mělo značit neštěstí či nemoc. Možná i sami tento zvyk udržujete.

Inu, s jablkem API HVĚZDOVITÉ po rozkrojení dostanete hvězdy hned dvě , jednu tvořenou jádřincem a další, která ji kopíruje pěticípým tvarem plodu. A po rozkrojení nezhnědne , zůstane pěkně světle žlutá.

Zažít v prosinci pohled na strom obsypaný hvězdičkami , byť mrze a sněží, je také silný zážitek - takový malý vánoční zázrak. A když plody obeerete ještě před zmrznutím, můžete si jimi originálně ozdobit vánoční stromeček.

Hvězdovitý tvar menších zploštělých plodů, jejich pozdní zrání , tužší slupka, tvrdá, křupavá , šťavnatá, sladkokyselkavá dužina a výdrž na stromě hluboko do zimy jsou typickými znaky této odrůdy, jejíž původ je sice ne přesně znám, ale sahá jistě.

Jmenem Api se označuje skupina odrůd jabloní, které můžeme vystopovat až do doby římské , kdy je zřejmě jistý Appius Claudius přinesl z Peloponésu a zaštípil prý na dulu. O výběru zrovna tohoto podnože sice můžeme silně pochybovat, protože má s jabloněmi špatnou afinitu, ale není pochyb, že nejranější písemný záznam o této odrůdě máme ze 17. století od švýcarského pomologa Johanna Bauhina, který o ní mluvil jako o " pomum pentagonum ". Nejstarší německé pomologie zase tvrdí, že Api se nejvíce pěstovaly v alpských oblastech Tyrolska, ve Švýcarsku a jižním Německu.

To něco vypovídá o jejich mrazuodolnosti , zejména dřeva. Květy vzkvétají středně brzy až pozdě a také nezvyknou trpět mrazy. Kvůli pozdnímu času zrání a vyšší náchylnosti na padlí jsou vhodné zejména do středně teplých oblastí , ale i do chráněných vyšších poloh .

Zřejmě nikdy nebyly příliš rozšířené, jelikož plody jsou menší a chuťově méně výrazné, ale jako velmi dekorativní jablka je zřejmě zvyklí pěstovat zahrádkáři pro potěšení či jako vánoční ozdobu. Jejich plody nejen dozrávají pozdě – a třeba si na tu příjemně osvěžující chuť opravdu počkat – ale i velmi dlouho vydrží , při dobrém skladování někdy až do úrody prvních letních jablek. To je zároveň s unikátním tvarem a vysokou úrodností jejich největší přednost. Velmi vhodné jsou také ke zpracování na mošty a cider . Stromy rostou bujně a do plodnosti vstupují středně brzy, ta je sice vysoká, ale spíše střídavá.

Zřejmě minimálně dvakrát tuto odrůdu šťastně zachránili před vymizením . Pomolog Poiteau prý znal tuto raritu jen z doslechu, až v roce 1830 objevil čerstvě pokácený strom a zachránil z něj několik roubů. O 150 let později se zdálo, že tato odrůda opět vymizela, když na ni náhodou ve Švýcarsku narazila paní, které se zdálo podivné, že je uprostřed zimy nějaká jabloň obsypaná drobnými hvězdami a obrátila se na švýcarský Spolek pro zachování starých odrůd . A tak se nám zachovala dodnes ao její uchování pro další generace se můžete postarat i vy.

Není všechno zlato co se třpytí v listí, ale…

Další dvě odrůdy jakoby vystoupily z pohádky Byl jednou jeden král . 

A opravdu, byl jednou jeden král... nebe to byla královna? Inu, v Anglii to byl král, King of the Pippins, zatímco ve Francii královna, Reine des reinettes. A v Německu zase Wintergoldparmäne, tedy PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÍ , jméno, které nakonec převládlo iu nás, ač se často nazývá i Zlatá reneta. Reneta po své typické, kořeněné, aromatické, sladkokyselé, vynikající renetovité chuti … doslova královnička z francouzského la reinette. A zlatá? Inu, její barva je zlatožlutá až oranžová s červenými pásky a svítí do dálky.

Zatímco původ slova reneta je zahalen královským hermelínem, původ slova parména je již zahalen rouškou tajemství. Podařilo se nám najít čtyři vysvětlení tohoto slova používaného pro několik odrůd, například pro u nás známou Adamsovu, Letní, Šarlatovou, Strauwaldovu či Worcesterskou parménu, ale celkem je ve světě parmén přes 50. Je možné, pochází ze středověkého latinského " pyrus magnus " , tedy " prodlouženým tvarem , to by ale moc na tuto parménu nesedělo. To spíše tvrzení, že parména označovala jablka s hruškovou příchutí . Jiné zdroje tvrdí, že slovo „ pearmain “ se nejprve používalo pro určitý typ hrušek a poprvé se pro jabloně použilo až během 16. století. Prý pochází ze starofrancouzského „ pearmain “ a nakonec z latinského „ parmensia “, tedy „ z Parmy “, tedy tohoto italského města. Další verzí je původ ze středoanglického slova „parmain“ či „permain“, odvozeného z francouzského „ parmaindre “, tedy „vydržet“, které odkazovalo na dlouhou trvanlivost některých parmen.

Ať už je to s pojmenováním parména jakkoli, pravda je, že označuje jedny z nejchutnějších odrůd, mezi které tato Parména zlatá zimní rozhodně patří.

Horší je to už s její náročností na umístění a péči . Je to odrůda rychlého vývoje , takže sice v mládí ve školce rychle roste a vytváří krásné rovné kmeny, ale rychle i vstupuje do plodnosti a rychle plodí hodně. Takže má i zvyk rychle se vyčerpat a buď zababčit brzy po vysazení na trvalé místo nebo i později během života začít brzy chřadnout a zasychat.

Proto jí musíme pomáhat jednak zajištěním dostatečné výživy půdy , ale i dostatečným řezem výchovným, udržovacím a v pozdějším věku i opakovaně zmlazovacím, kterým jí umíme podstatně prodloužit život a plodnost.

Vybíráme si ji do lokalit s dostatečně hlubokou, výživnou a přiměřeně vlhkou půdou, ani příliš suchou (kde má malé, padající plody), ani příliš mokrou (kde trpí rakovinou). Ocení nejvíce středně teplé oblasti , spíše otevřené polohy, kde tolik netrpí padlím či vlnačkou krvavou a jinými mšicemi, ale ani strupovitostí, která ji ohrožuje v uzavřených lokalitách s vysokou vlhkostí vzduchu.

Sůl nad zlato?

Poslední odrůda je jedna ze dvou slovenských, které svým rozšířením přesáhly hranice krajů a dokonce i státu (Druhou je Hontianská končárka, o ní jindy). Je to SOLIVARSKÉ UŠLECHTILE pocházející zřejmě z obce Solivar, která je dnes již součástí Prešova. A je tedy SŮL NAD ZLATO? Tedy Solivarské ušlechtilé nad Parménou zlatou zimní?

Pokud bychom soudili podle míry rozšíření po světě, tak těžko, ale rozhodně má také své přednosti. Plody Solivarského ušlechtilého jsou obvykle podstatně větší od Parmény zlaté zimní, šťavnatější a podobně křupavé. Chuťově jsou sice mnohem méně zajímavé, jen sladkokyselé bez výrazného aroma či kořenitosti, ale na vzduchu po rozkrojení téměř nehnědnou a také díky mastné slupce nevadnou a vydrží také přibližně do března.

A navíc stromy jsou mnohem méně náročné na kvalitu půdy a polohu , snesou i vyšší a chladnější lokality , ačkoli vzhledem k silnější náchylnosti k strupovitosti je také třeba se vyhnout uzavřeným polohám. Sice vstupují do plodnosti později, ale zase jsou dlouhověčejší než Parména zlatá zimní a jsou méně náročné na řez .

Tak jak, vybrali jste si už tu Vaši pohádkovou jabloň?