Čas, kdy vnášením oček ušlechtilých odrůd do divokých podnožů udržujeme živé dědictví našich předků Zdálo by se, že když na jaře nestihneme zavrublovat vše, co bychom chtěli, zůstává nám čekat zas rok na další příležitost. Ale naštěstí opak je pravdou. V létě, kdy je ostatních prací ve školce pomálu, máme šanci namnožit si požadované odrůdy mnohem efektivněji. Ale jelikož všechno má své plusy i minusy, musíme být ochotni snést pálevu, která nám zejména v posledních letech práci nejen stěžuje, ale také ohrožuje její výsledky, takže musíme počítat s dodatečnou závlahou pro čerstvé očkovance . Očkování Očkování je způsob rozmnožování, kdy z mateřské rostliny nepřenášíme celý kus větvičky jako při roubování, ale z letorostu nebo vroubku přenášíme jen jediné očko , tedy poupě s plátkem kůry a dřeva , ze kterého vyroste celý nový strom. Očkování je oproti roubování jednodušší a dá se naučit snáze než roubování. Podnože očkujeme ušlechtilým očkem nejčastěji těsně nad zemí , ale dá se očkovat i do korunky . Po seříznutí podnože na jaře vyroste celý nový jedinec ze vsazeného očka.   Největší význam má letní očkování - na spící očko. Termín očkování spadá do období, kdy je menší nápor školkařských prací (na jaře nevíme, kam dříve skočit, budeme velmi vděční za všechny v létě očkované podnože). Jarní očkování je alternativou ke roubování v případě, že máme málo roubů a chceme zužitkovat doslova každé očko. Červnové očkování na bdící očko má význam jen v nejteplejších oblastech, kde letorosty vzrostlé ve druhé míze ještě stihnou do zimy dobře vyzrát. V chladnějších oblastech se tento způsob nevyplatí, ale stále zůstává možnost očkování na spící očko ve druhé části léta. Některé druhy se množí výhradně očkováním , protože roubování je problematické. Například broskve a mandle se sice dají roubovat, ale trpí ve větší míře klejotokem než očkovance. Podobně jako při roubování, i při očkování je klíčový čistý, hladký a rovný řez , který dosáhneme dobře nabroušeným , kvalitním štěpařským nožem . Očkování na bdící očko Tímto očkováním rozumíme způsob, kdy očko roste ve stejném vegetačním období, kdy bylo naočkováno, úkon se provádí v jarním období z uskladněných roubů, tedy v dubnu, koncem května . V podmínkách s dlouhým vegetačním obdobím přichází v úvahu i červnové očkování před druhou mízou. Při jarním očkování na bdící očko podnož seřízneme na čípek ihned po proočkování (čípek dlouhý 30 až 40 mm nad vloženým očkem). Pupeny podnože vyslepíme a opakovaně čistíme podnož od výhonků z něj vyrůstajících. Očkování na spící očko Očko do konce sezóny přiroste, ale vypučí až v následujícím vegetačním období. Termín očkování spadá do druhé poloviny vegetačního období. Očka odebíráme z vyzrálých letorostů od poloviny července až do konce srpna . V této době očkujeme. V závislosti na zvoleném způsobu očkování sledujeme proudění mízy. T-očkování je na oddělování kůry závislé, pomocí Forkertova očkování umíme očkovat i mimo období proudění mízy. Podnož by měl být přibližně stejně hrubý, resp. jen o trochu tlustší než letorost, ze kterého odebíráme očka. Ideální tloušťka je asi ¾ cm, tedy „tloušťka tužky“ , příliš hrubé podnože jsou pro očkování nevhodné a musí se zaštípit v jarním období. Asi tři týdny před plánovaným očkováním odstraníme v plánovaném místě očkování obrost. Očkování do T-zářezu Je závislé na proudění mízy. Její přítomnost zjišťujeme přímo v porostu, jelikož závisí na průběhu počasí, zejména srážek. Avšak toto pořadí lze očekávat: Skoro ztrácejí mízu podnože St. Julien, meruňka, hruška, jabloň, mízu si dobře drží mahalebka, myrobalán a broskvový semenáč. Pokud mízu promeškáme, očkujeme Forkertovým způsobem. Poradí očkování druhů, podle obvyklé přítomnosti mízy: Švestkové podnože (St. Julien, Zelená ringlota, Wangenheimova atd.) Třešně Hrušky Meruňky Broskve Jabloně Myrobalan Mahalebka Kůra na podnoži se nařeže dvěma na sebe kolmými tahy a opačnou stranou očkovacího nože se otevře. Očko s plátkem kůry a dřeva se vyřízne z letorostu a následně se zastrčí pod otevřenou kůru – ta se musí dobře oddělovat. Přečnívající štítek kůry se hladce odřízne očkovacím nožem tak, aby kůra štítku očka navazovala na kůru podnože – bez mezery. Forkertovo očkování (chip budding)  Tento způsob očkování není závislý na proudění mízy. Můžeme jej uplatnit jako opravné očkování po neujetí T-očkovanců (v srpnu, na začátku září), při jarním očkování již vyškolkovaných podnoží, ale rovněž jím můžeme plnohodnotně očkovat jako alternativou k T-očkování. Při tomto způsobu v dolní části očka uděláme ještě krátký mělký řez, při kterém odhalíme kambium, aby očko vložené do připravené kapsy na podnoži do ní dobře zapadlo. Forkertovo očkování . Jeho velkou výhodou je nezávislost na proudění mízy. Dá se dobře využít při jarním očkování na bdící očko z uskladněných roubů, pokud se kůra ještě dobře neodděluje.      Za dva až tři týdny zkontrolujeme ujmutí oček . Poznáme ho podle svěží barvy oček. Pozůstatky listových stopek se snadno oddělí pod dotykem prstu. Pokud listové stopky drží, zaschly spolu s očkem, očkování se nezdařilo. Podnože přeočkujeme nově Forkertovým očkováním, očkovat můžeme do prvního zářijového týdne, pokud nejsou noci příliš chladné. Pokud opravu očkováním nestihneme, zůstává nám možnost nápravy jarním roubováním. Očkovance ve druhém roce Řez na čípek . V únoru seřízneme očkovance 30 až 40 mm nad ujatými očky nůžkami , pupeny podnože vyslepíme, výhonek přivazujeme k čípku a opakovaně odstraňujeme planý obrost. Čepík začistíme koncem května ostrými nůžkami nebo žabkou. Jednoletý očkovanec přivázaný k čípku. Při dobrém růstu očkovance odřezáváme čípek do konce června . Vedení řezu je naznačeno čarou (A). Možností je i provést řez naostro hned nad kulturním očkem. Ránu je třeba zatřít štěpařským balzámem . Proč se nepodařilo očkování Očko nebylo správně přiloženo na podnož (kambium na kambium). Podnož nebyl dostatečně zakořeněn. Očkování proběhlo v nevhodném čase (velmi brzy/pozdě). Řezné plochy na očku a podnoži nebyly dostatečně dlouhé, hladké a rovné (nůž byl tupý - je třeba ho pravidelně brousit ). Očko nebylo pevně přitaženo úvazkem k podnoži - doporučujeme použít velmi přilnavou očkovací pásku . Očka byla odebrána příliš brzy, špatným skladováním zaschla. Práce nebyla provedena dostatečně rychle, řezné plochy zaschly, případně byly znečištěny nožem nebo dotykem.

Broskev jako čínský symbol dlouhověkosti Broskev je pro nás možná překvapivě čínským symbolem dlouhověkosti. Zatímco v Číně je broskev doma, v našich pěstitelských podmínkách by takovou pověst asi nezískala. Přesto v naší školce vybíráme takové odrůdy a podnože pro ně , které lépe zvládají tlak nemocí, pozdní jarní mrazy, různé typy půd a chladnější oblasti. Podnože Jen málokdy má výběr podnože tak zásadní vliv na vlastnosti stromu, jako je tomu u broskve. Máme na výběr následující z používaných: broskvomandle GF-677, mandlový semenáč, broskvový semenáč, švestkový podnož St. Julien a švestkové podnože Podnože Adesoto a Ishtara vhodné pro nejmenší tvary pod závlahou. Ovládáme-li umění očkovat, můžeme vyzkoušet afinitu jednotlivých odrůd na semenáče trnky a Duranzie.     Broskvomandle GF-677  Dnes je snad nejpoužívanějším podnožem pro broskve, je vhodný do suchých oblastí a do půd s vyšším obsahem vápníku . Broskve na něm nebudou trpět chlorózami (např. na všech sprašových půdách). Broskve mají na něm rychlý vývoj a při dobré péči dorůstají do značných rozměrů. Dobře snáší přesazování a stromy se ujímají spolehlivěji než na mandlovém nebo broskvovém semenáčích. Lépe snáší i podzimní výsadbu a riziko zimního vyschnutí je nízké. Nemá rád velmi těžké půdy se stagnující vodou. Mandlový semenáč Výborný podnož do sušších oblastí a půd s vyšším obsahem vápníku . Stromy se při dobré péči mohou dožít vysokého věku. Špatně snáší přesazování , riziko zimního vyschnutí je při mrazivých větrech značné, proto je stromy osázené na podzim vhodné chránit obalem kmene a korunky. Broskvový semenáč Výborný podnož do všech typů půd kromě půd s vysokým obsahem vápníku a velmi těžkých půd se stagnující vodou. Stromy se při dobré péči dožívají značného věku . V případě prvních příznaků chlorózy (žlutých listů) během vegetace přihnojujeme na list železitým hnojivem.    Švestka St. Julien A a Adesoto, Ishtara Švestková podnož St. Julien A je vhodný do půd dobře zásobených vláhou, tedy spíše do těžších hlinitých a jílovitých i do zahradních podmínek, kde počítáme se závlahou . Je naprosto nevhodný pro půdy v suchých oblastech bez dodatečné závlahy. Stromy rostou umírněně, brzy a hojně plodí a je nutné je každoročně podporovat ve vitalitě hlubším řezem. Pro podnože Adesoto a Ishtara platí totéž, co pro St. Julien A, akorát jejich růst je ještě mírnější.   Chcete pěstovat strom ze semene? Chcete-li si pěstovat strom od semínka, lepší možnost než sáhnout po broskvi a mandli asi nemáte. Zatímco u jabloně a hrušky byste se trápili s malými semenáčky, u broskve a mandle mohou rostliny v prvním roce dosáhnout výšky přes jeden metr a tloušťku postačující k očkování. Vysazené stromy je nedoběhnou. Očkovat je můžete v polovině srpna na spící očko odrůdami, které Vám nejvíce chutnají nebo těmi odolnějšími vůči kadeřavosti listů ( Primissima Delbard , Amsdenova , Benedicte , Kernechter vom Vorgebirge ), abyste se obešli bez každoročního ošetřování mědí.

Je stále možné pěstovat dlouhověké meruňky nebo je to oxymoron? Nejeden pěstitel se trápí při pěstování meruněk. Zasadí stromek, pečuje o něj, stromku se daří, roste, ba přinese i první plody. A najednou uschne jedna mocná větev, potom druhá, nebo ještě hůře – po zimě nevyraší meruňka vůbec. Tento jev se nazývá předčasné hynutí meruněk, lidově mrtvice, odborně apoplexie . Co ji způsobuje? Popravdě stále přesně nevíme, spíše jen tušíme a ze zkušeností vyvozujeme závěry. Celé skupiny výzkumníků pátraly v uplynulém století po příčinách tohoto jevu, mnohé objasnily, ale vyčerpávující odpověď neposkytly. Proto dnes ti, co pěstují meruňkové sady, si většinou vedle nich vedou i meruňkové školky, aby stromky pravidelně dosazovaly. Apoplexie, ač jí rozumíme snad o něco více, je stále mezi námi. Většina studií výzkumníků se však shoduje, že středoevropské klima meruňkovým stromem svědčí méně. Domovinou meruňky jsou zřejmě dva regiony v Asii - Čína a Tibet na jedné straně a západ Střední Asie na pomezí Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu na straně druhé. V obou oblastech je meruňka druhem kontinentálního klimatu , tedy bez výrazných výkyvů v rámci zimy a léta, přestože teplotní rozdíly mezi zimou a létem jsou velké. Po ukončení vegetace meruňka upadne do spánku, přečká zimu, ve které ji nevyrušují změny teploty a náhlé oteplení. Probudí se až s jarním oteplením, které je zároveň začátkem vegetace. U nás se meruňky probouzejí už během vánočních oteplení, míza začíná proudit, vystupovat do kmene a koruny. Při lednových a únorových ochlazeních následně namrzají části lýka. Pokud se poškodí i dělivé pletivo kambium, poškození je nezvratné a začíná proces chřadnutí stromu. Z tohoto důvodu bělíme před zimou meruňkové kmeny – snažíme se odrazit co nejvíce zahřívajících slunečních paprsků a docílit co nejpozdějšího probouzení a vystupování mízy.   Paradoxně tužší zimy bez výkyvů snášejí meruňkové stromy lépe. I to je snad jeden z důvodů, proč během 20. století nárostly v sadech majestátní, desítky let staré meruňky. V dnešních kolísavých zimách to mají prostě obtížnější. Vysoké teploty brzy na jaře urychlují nástup rašení a kvetení a tím se úrody stávají nejisté iv jižních oblastech. Schopnost přečkat zimu ovlivňuje další významný faktor – dobré vyzrání dřeva a uložení dostatku zásobních látek. Ve vlhkých jílovitých půdách je třeba dobře zvážit výsadbu meruněk na podnoži myrobalan . Myrobalán roste v těchto půdách až příliš bujně a zejména během vlhkého podzimu vegetaci ukončí náhlé první mrazy, bez dostatečného vyzrání pletiv. Na mrazové poškození a kolaps jsou náchylné i stromy po přeplození , jelikož příliš velká úroda strom vysílí, proto nestihne uložit dostatek zásobních látek. Někdy se stane, že po přeplození usychají stromy nebo části korun už během léta. Odpověď zkušeností Sádáři, zahradníci i drobní pěstitelé, ač nepodkutí exaktními výsledky výzkumů, ale vedeni zkušenostmi, tušili, že meruňkové dřevo není nejlepším kandidátem na zdárné přezimování. Proto se jeho podíl snažili ve svých sadech umenšit. Ale jak snížit přítomnost dřeva meruněk v meruňkovém sadě? Je to paradox a zároveň úkol, se kterým by si těžko hlavu lámal nejeden řešitel záhad. Inu ale odpověď je docela jednoduchá, meruňky neštěpili na meruňkové podnože, ale na švestky a to pěkně vysoko - do korunky nebo až do kosterních větví. Není divu, že výzkumníci nakonec našli nejdlouhověčejší stromy meruněk zaštěpené právě na švestkách . A v případě, že meruňkový štěp přece jen odumře, na jeho místě stále zůstává vitální švestka. Jaká půda, takový podnož Nabídka podnožů, které se v jednotlivých oblastech používaly, je široká a liší se podle regionů, jelikož se s oblibou používaly místní typy. Někde převažují švestkové semenáče vypěstované do korunky, jinde se více používalo meziroubování – například. mrazuvzdornou Wangenheimou švestkou . V těžkých půdách se jako podnože používaly pravé švestky, Bystrická a její typy, Duranzia, Bělice, Zelená ringlota a mnohé místní typy okrouhliček. Pan Gustav Čejka vzpomíná Kozlenku, která se vyskytovala v okolí Prievidze a na Horním Ponitrí . V sušších půdách se roubovaly i na myrobalán , zde je meziroubování švestkou velmi výhodné kvůli silnému podrůstání myrobalánu. Snad ideální možností je rozpěstovat švestkový stromek a ten následně proštěpit meruňkou. Po meruňkovém semenáčích saháme tehdy, budeme-li stromek sázet v lehké a propustné půdě v teplé oblasti. V těžké půdě se mu nedaří. V běžných školkách byste stromy na výše popsaných podnožích hledali marně. V naší školce však pěstujeme i meruňky se švestkovým mezištěpením – tedy meruňku roubujeme vysoko na švestkový kmínek očkovaný na myrobalánu a tím zajistíme mrazuodolnost a dlouhověkost stromku.   Řežme uvážlivě Jedna z teorií říká, že mrtvice je zapříčiněna působením hub a bakterií. Za pravdu můžeme dát této větě v případě, že byl strom nesprávně řezaný nebo poškozený vylomením větve a přes otevřené rány pronikají spóry hub a další organismy. Řežme proto uvážlivě a nevytvářejme velkými ranami vstupní bránu pro rozklad. Meruňka je druh velmi brzy vstupující do plodnosti. Klade proto vysoké nároky na kvalitní výchovný řez . Jinak nám hrozí přeplození už v prvních letech po výsadbě. V teplých oblastech doplňujeme klasický jarní řez spojený se zakracováním výhonů i Šittovým řezem , kterým zapěstujeme kompaktní, plodným dřevem nádherně obrostlou korunku. Tento řez je nutno provést nejpozději do 15. června, po tomto termínu již naroste ve druhé míze jen slabé dřevo.      Kroky k úspěchu Všude tam, kde půda není příliš suchá, pěstujme meruňky na švestkových podnožích. Bílme kmeny, řežme citlivě a uváženě, nenechme stromy vysilit přeploděním, kontrolujme monilii a přece si vedle chystajme meruňkové stromky na dosadbu. A přestože kromě starých odrůd klasického sortimentu ( Maďarská , Velkopavlovická , Rakovského ) máme k dispozici i mrazuodolnější odrůdy (např. odrůdy z kanadského šlechtění: Harcot , Harogem , Harlayne nebo ukrajinskou Vynoslivu ) ani tyto nejsou zárukou jistého úspěchu. Jednoduše meruňka je druhem, který nás neustále učí trpělivosti . Odměna je však mimořádně sladká.

Květen je lásky čas as láskou je třeba se věnovat i domácí školce Vyškolované podnože v suchém jaru vydatně zavlažujeme pro dobré ujmutí a vstup do vegetace. Včasným kypřením meziřadí předcházíme rozvoji vytrvalých trav. Meziřadí také můžeme dočasně ozelenit vhodným zeleným hnojením – velmi vhodné jsou hořčice , čirok či hrášek , na lepších půdách ve vlhkém roce i medonosná facelie vratičolistá. V širších meziřadích můžeme pěstovat také zeleninu a aromatické bylinky . Velmi vhodné jsou široce pokryvné kapucínky . Jejich květiny jsou zase skvělým zpestřením salátů. Naopak nevhodnými ozeleňujícími rostlinami jsou vojtěška setá či jetel luční, které mohutným kořenovým systémem potlačují vyškolkované stromky a lákají hlodavce. Jsou však vhodnou a zlepšující kulturou pěstovanou v předchozích letech na místě školky – vážou vzdušný dusík a hluboce překořeňují půdu. Z rostoucích výhonků vybereme nejsilnější rovný a pěkně rostoucí mládek, základ budoucího kmene. Ostatní výhonky zkrátíme asi na jednu třetinu. Vzniklé čípky ponecháváme, jsou podstatné pro rovnoměrné hrubnutí kmínku . V případě opětovného nárůstu ve druhé míze je znovu zkrátíme. V případě úplného odstranění bočního obrostů by byly kmínky příliš slabé. Pěstování kmínka ve školce: A práce v předjaří (A1 - A3 školkování) A1 - neočkovaný semenáček A2 - očkovaný semenáček seříznutý na čípek A3 - semenáček zaštěpený během zimy v dílně A4 - zkracování hlavního výhonu a řez bočního obrůstu A5 - pokud stromek dosáhl požadované výšky, roubujeme v korunce konečnou odrůdu, resp. pokračujeme v pěstování kmene podle A4 další rok, boční posilovací obrost můžeme ponechat, pokud je kmínek slabý B1, B2 - zelené práce: u štěpenců a očkovanců vyslepujeme letorost podnože Vybíráme nejsilnější letorost než budoucí kmen, ostatní letorosty zkracujeme za 5. až 6. listem. Při růstu nových letorostů ve druhé míze postup opakujeme. Vytváříme úkryty pro hmyz, zejména pro predátory mšic . Ucholaky brzy osídlí starý květináč otočený dnem vzhůru, naplněný senem a zavěšený v blízkosti mladých stromků. Mšice umí způsobit velké zpoždění vývoje rostlin až zastavení růstu, někdy se stává, že rostliny vlivem neustálého sání uhynou. Když si s mšicemi opravdu nevíme rady a mladé stromky jsou výrazně poškozovány, připravíme si výluh z kopřivových či tabákových listů nebo aplikujeme olej v předjarním období . Používáme slunečnicový/řepkový olej emulgovaný lecitinem , abychom jej mohli smíchat s vodou. Ošetřujeme jím všechny stromy a keře bez rozdílu, obzvláště ty, kde v loňském roce byl silný výskyt mšic a na povrchu výhonů se tedy nachází množství přezimovaných vajíček. Použijeme 70 g lecitinu na 1 l oleje, 3 l emulgovaného oleje na 100 l vody , lecitin je třeba vmíchat do zahřátého oleje. Následně olej s vodou vytvoří hladkou emulzi, kterou můžeme aplikovat. Na rostlinách vytvoříme hladký film, který zamezí líhnutí mšic. Účinek aplikace závisí na dokonalém pokrytí povrchu rostlin. Olej aplikujeme jako předjarní postřik ještě před olistěním porostu . V žádném případě neaplikujeme v již olistěném porostu, s jistotou dojde k významnému popálení porostu! Tento prostředek omezuje také výskyt štítniček, červců a poklic. Stromečky nám do podzimu krásně narostou a zhrubnou a v dalším roce je budeme moci zaštípit rozmanitými odrůdami.

Podzimní či jarní výsadbu stromů už máme úspěšně za sebou a jemné vlásečnice kořínků přerůstají dnem i nocí hlouběji do půdy za tiché přítomnosti rozmanitého půdního života. Mladé svěží výhonky se táhnou ke slunci a šťavnaté lístky sbírají hojnost slunečních paprsků. Mohlo by se zdát, že osázené stromky můžeme opustit a ponechat samy na sebe a ony nám vyrostou v mohutné a dlouhověké stromy. Vždyť přece i les roste sám od sebe a nikdo se o něj příliš neohlíží, tak proč by to nemohlo jít is mladičkými ovocnými štěpy? Stromy v lese se sejí samy a když jim to dovolíme, většinou rostou od semínka na jednom místě po celý život – bez přesazování . Jenže ovocný strom či jiný strom ze školky předtím, než zapustí své kořeny na konečném stanovišti, je přesazován hned několikrát. A každé přesazování znamená ztrátu kořínků a stres. Ať jsme jakkoli opatrní, kořínky vždy porušíme , nejjemnější vlásečnice ani při úmorné snaze nevykopeme celé a tak musí nově po oslabení regenerovat. Ať se nám to líbí nebo ne, doba přesazování je nejvýraznějším zásahem a stresem v životě stromu. Co tedy dělat, aby byl stres co nejmenší a ujímatelnost stromků co nejvyšší?    Předpokládejme, že výsadba proběhla v nejlepším pořádku – důkladně jsme vysadili kvalitní stromek na semenném podnoži, do výsadbové jámy přidali biouhlí , stromek přivázali hrubým úvazkem k pevnému kůlu , kmínek ochránili před ohryzem pletivem a nezapomněli jsme ani na hluboký. Jak se však o vzmáhající štěp starat v letech nadcházejících? Jednou ze základních podmínek úspěchu je nenechat výsadbovou mísu, tedy kruh kolem stromu o průměru asi 1,5 až 2 m, zarůst vytrvalými trávami. Zatímco stav bez podrostné vegetace při pěstování stromků na slaborastoucích podnožích a ovocných keřů je celoživotní nutností, při péči o dlouhověké ovocné stromy na semenných podnožích postačí na několik let v mládí, většinou 5 až 10 - v závislosti na vláhových podmínkách. Čím v sušším regionu stromek vysadíme, tím delší zatravnění oddalujeme. Půdu kolem stromku kypříme , aby nezarostla kompaktní travní kočinou. Ta totiž vytváří reálnou konkurenci a potlačuje růst mladého stromku, který ještě nemá kořínky rozrostlé a zesílené. Znakem dobrého přijetí je bujný růst svěžích výhonků. Již v prvním roce by měly dosáhnout délky 0,5 m až 1m. Aby nám však motyka zcela nepřirostla k rukám, namísto neustálého okopávání zvolme raději nastýlání půdy pomalu se rozkládajícím organickým materiálem. Napodobujeme tak podmínky lesa, kde mladé stromky odrůstají pod peřinkou lesní hrabanky, každoročně zásobované novým přísunem materiálu v podobě spadaného listí. V rozvážně tikajícím geologickém čase se nám právě díky hromadění odumřelých rostlinných zbytků vytvořily silné vrstvy humusem bohatě zásobených půd. Proto je neustálý přísun organické hmoty na obdělávanou půdu základním předpokladem udržení a zvyšování půdní úrodnosti . Půdu nastelme hned po výsadbě nebo nejpozději na jaře, dříve než prostor přerostou kořínky pýru a vytrvalých trav. Nejprve kruh kolem stromku důkladně překypříme . Pokud je stromek zasazen v kopci, vytvoříme jakousi malou terásku . Trsy travní drviny použijeme k vytvoření mírně šikmé spodní hrany. Díky lokálnímu srovnání terénu zachytíme při větší srážce vodu, která by jinak v kopci rychle odtekla. Na pokypřenou půdu rovnoměrně navrstvíme kompost nebo hnůj . Nejlepší je takový, jaký máme právě k dispozici – kravský, koňský, ovčí či zaječí. Vyvarujme se snad jen přímého používání kuřecího trusu a připravme si z něj raději ředěné zálivky. Dbáme, abychom hnůj nepřihrnuli až přímo ke kmínku stromku. Na vrstvu výživné hmoty zase navršíme vrstvu bohatou na uhlík : listí, seno, slámu, zavadlou posečenou trávu či dřevní štěpku, což zůstala z větví po zimním řezu. Takto navršený talíř organické hmoty brání přerůstání plevelů, pomalým rozpadem postupně uvolňuje živiny , obohacuje půdní život a vytváří kvalitní humus . Pokud tráva začíná vrstvou přerůstat, je dobré spoustu odhrnout, prostor okopat a nově nastlat v původní silné vrstvě. Proti přerůstání plevele nám pomůže i kokosový koláč , který umístíme kolem kmínku buď místo mulče nebo na mulč (déle vydrží), případně mezi mulč a hnojivo. V případě, že máme na pozemku zvýšený výskyt hlodavců , volíme raději pravidelnou okopávku motykou před dlouhodobým mulčováním a snažíme se přilákat přirozené predátory . Máme-li sad v otevřené krajině, přilákejme plazy a draví ptáci . Užovkám nachystejme doutnající kupu starého sena nebo hnoje, spoustu kamení na vyhřívání slepouchů a ještěrek a dravým ptákům zhotovme bidlo, na které sesednou. Postačí dlouhý dřevěný kol zasazený pevně do země. Podstatné je, aby mírně vyčníval nad okolní mladou vegetaci. V blízkosti sídel nám pomohou i kočky .   Podobně nastýláme i ovocné keře a drobné ovociny – rybíz, angrešt, josty, aronii, zimolezy, maliny i ostružiny. I starší keře se nám odvděčí za mělkou okopávku a nastlání. Pokud se slepičky ve výběhu často těšily z hrabání ve stínu rybízu, zkontrolujte, zda neobnažily svrchní kořínky a krčky keříčků. V takovém případě keře slabě a málo odnožují a je dobré je znovu přihrnout půdou, za což nám v kombinaci s řezem v dalším roce dají množství silných zmlazujících výhonů. Na mladém dřevě se zase dočkáme kvalitnější úrody a předejdeme zestárnutí krov. Podrostující podnož Životní síla kypí odevšad. Na letošních štěpech nalité poupata rozevírají své mladé lístky slunci naproti. Když se podíváme blíže, zjistíme, že zároveň s nimi se probouzí i spící očka podnože. Vyslepujeme je dříve, než by stihly přerůst stále choulostivý štěp a případně již přerostlé výhonky krátíme. Podrůstající podnož se může objevovat dlouhodobě například u švestek a meruňek zaštěpených na myrobalánu – zde je třeba ho odstraňovat pravidelně.

Právě kvetou ovocné stromy . Je to skvělá příležitost vydat se na toulky krajinou. Možná máte ve svém okolí starou ovocnou alej, která na takovou procházku zve. Pokud dále ve vaší blízkosti neroste, je to možná dobrá příležitost zamyslet se, kde by už zanedlouho i vaším přičiněním mohla zapustit kořeny. Člověk procházející současnou zemědělskou zemí se cítí dost sklíčeně. Kráče obilnými a kukuřičnými lany bez konce. Marně hledá stín starého stromu uprostřed pole, úpěnlivě se dožaduje remízky a meze, toužebně očekává dále. Možná si řeknete: Kdo by už dnes chodil krajinou pěšky, na kole nebo koni? Jen snílci a romantici, co nemají nic jiného na práci. Dnes není času na pomalé hloubavé toulání se krajinou. Není času na vnímání poselství jejích záhybů, jizev i krásných zděděných šperků. Země nám dnes značně ochuzela a stala se prostorovou a materiálovou základnou pro realizaci ambiciózních ekonomických projektů. Čistý kalkul. Začal jsem popisem stavu neosobní agrární země a při vývoji tohoto stavu bych také rád zůstal. Kde se u nás vzali aleje, které se mezitím zase někam poděly? Nejstarší aleje vznikly v dobách renesance a baroka. Příslušníci šlechty sázeli aleje lesních dřevin , aby demonstrovali velikost i ekonomickou prosperitu svého panství. Nejvíce alejí se na našem území vysadilo pravděpodobně v dobách Rakouska-Uherska za vlády Marie Terezie a Josefa II. , kteří nařídili výsadbu alejí po celém svém velkopanství . Mohutné koruny stromů prokazovaly všelijaké benefity. Chránila pochodující vojska před pálevou slunce i zraky zvědů cizích armád. O co šťastnější byli vojáci, pokud dále, kterou pochodovali, byla ovocná, a tak jim cestou takříkajíc padali do úst zralé třešně, jablka, švestky i hrušky. Od spokojenosti vojáků není daleko ke spokojenosti sedláků. Ti byli nanejvýš potěšeni rozhodnutím vrchnosti sázet k cestám, vodním tokům a kanálům ovocné stromy . Ne že by neměly smysl pro majestátní vertikální linii pompézních šlechtických lipových a dubových alejí. Ovšem vysadit kolem cesty hruškovou , jabloňovou , švestkovou , či ořechovou alej v sobě nese i značný ekonomický potenciál. V minulosti mnohé regiony výrazně zbohatly ze zcela prosté činnosti, a to z moštování. A jako by to bylo, kdyby činorodý sedlák nepřidal i další ušlechtilé produkty – sušené ovoce, kořalky i ovocná vína. A jak jsme na tom s alejemi dnes? Současné dožívající ovocné aleje byly vysázeny většinou v 50. letech minulého století silničními zprávami. Mnohé se nacházejí na konci svého životního cyklu , jiné jsou předčasně oslabeny necitlivým řezem, ale najdou se i aleje v pěkném stavu (např. výsadby dlouhověkých jabloní odrůd Jadernička moravská a Batul ). Nejvitálnější a nejdlouhověčejší aleje složené z listnatých lesních dřevin ještě mohou žít řádově několik desítek let, pokud jejich život předčasně neukončí ostří motorové pily. Totiž z alejí dnes máme strach. Přestali jsme ho mít z vlastní nebezpečné a rychlé jízdy a začali jsme mít obavu ze stromů. V České republice vznikla na podporu alejí příznačná kampaň: „Pozor, stromy se řítí kolem silnic šílenou rychlostí“. Zvláštní, že aleje billboardů kolem cest růst mohou bez povšimnutí.       Na Slovensku se najde množství míst, která jsou pro aleje jako stvořená. Sázení kolem silničních komunikací vyžaduje změnu „společenské objednávky“ právě kvůli zmíněnému strachu ze stromů kolem cesty. Kdybychom však sázeli stromy kolem nově postavených cyklostezek, polních cest či vodních kanálů, přibyly by stovky kilometrů alejí a stromořadí. Dočkali bychom se zlepšení krajinného rázu, podpory druhové pestrosti, snížení prašnosti, zpomalování větru, omezení větrné eroze i vděčnosti lidí procházejících alejí za příjemný stín v horkém letním dni a za sladké ovoce jako posilu na další cestu. První vlaštovky vznikají také díky podpoře grantových programů Zelené oázy a Sázíme budoucnost Nadace Ekopolis, programu Pro budoucnost Nadace České Spořitelny či dalších programů. Některé z nich najdete také na mapě projektů výsadby dřevin . Při výsadbě je třeba důkladně promyslet druhy a odrůdy vhodné pro danou lokalitu a plánovanou míru péče, jakož i vhodný spon výsadby pro ně. Je zbytečné sázet na péči náročnější ovocné stromy někam, kde jim nebude mít kdo zajišťovat výchovný a později i udržovací či zmlazovací řez, dostatek výživy či ošetření proti mšicím apod. V tomto případě zvolme raději odolnější listnaté stromy , které si po počátečním přihnojení, povýsadbovém řezu a zapěstování korunky v dostatečné výši poradí už samy. Podobně se ušetříme zklamání, pokud do alejí posadíme bujně rostoucí, vůči chorobám odolné a houževnaté odrůdy , ne odrůdy vyžadující hodně pozornosti hospodyňku v sadě a zahradě. Rovněž nesaďme teplomilné druhy a odrůdy do vyšších poloh či naopak odrůdy jabloní citlivé na padlí v teplých a suchých oblastech. Možná nás láká posadit do pusté země při cestě co nejvíce sazenic, které jsou nyní tak útlé, nezapomeňme však zvážit jejich velikost v dospělosti , aby naše horlivost vystřízlivěla na realistický odhad sponu výsadby. Druhy a odrůdy vhodné do alejí: Listnaté stromy: duby, lípy, neštěpené třešně ptačí, neštěpené jeřabiny oskorušové, břekyňové či ptačí, javor polní (dobře snáší i zasolení), javor mléčný a javor horský, jasan štíhlý, jasan mannový, jírovec koňský, platan topol bílý a olše Ovocné stromy: Třešně na podnoži třešeň ptačí:  Burlat, Dönissenova, Droganova, Libějovická, Thurn-Taxis (Schneiderova), Troprichterova, Velká černá chrupavka (k polním cestám apod., mohou být i blíže při cestě) Boppardská raná, Krupinská Duděčka, Germersdorfská, Granát, Hedelfingenská, Jánovka mšenská, Karešova, Kaštánka, Kordie, Lyonská raná, Moreau, Napoleonova, Rychlice německá (alespoň 4 m od cesty) Kaštany Hrušky na podnoži hruška planá:  Canalova, Jakubka česká, Koporečka, Maslovka římská, Muškatelka turecká, Salisburyova, Solnohradka, Tatarova hruška (k polním cestám apod., mohou být i blíže při cestě) Čáslavka pravá, Bergamotka letní, Merodova maslovka, Muškatelka šedá, Nagevicova, Solanka, Špinka (alespoň 4 m od cesty) Jeřabiny oskorušové roubované Jeřabiny ptačí roubované, například. Moravská sladkoplodá Jabloně na podnoži jabloňový semenáč:  Batul, Bernské růžové, Boikovo, Grahamovo, Knížecí zelené, Punčové, Solivarské ušlechtilé, Wealthy (k polním cestám apod., mohou být i blíže při cestě) Citronové zimní, Coulonova reneta, Červené tvrdé, Gdánský hranáč, Harbertova reneta, Landsberská reneta, Lecar, Malinové hornokrajské Panenské české, Strýmka (alespoň 4 m od cesty)   Lísky turecké Moruše bílé ( Morus alba ): různé odrůdy, bíloplodé, černoplodé i fialovoplodé Ořechy královské Ringloty na podnoži myrobalán: Althanova, Oullinská, Wazonova Švestky na podnoži myrobalan: Ontario, Wangenheimova V nově vysazených ovocných alejích se mohou uplatnit i různé staré odrůdy či vzácné krajové odrůdy , čímž přispějeme k jejich dalšímu zachování a šíření i za hranice regionu. Netřeba se bát, že by takové sázení bylo zbytečnou investicí, pokud po výsadbě bude následovat i svědomitá následná péče . Ta je naprosto klíčová a bez ní budou vysázeny stromy jen živořit, případně zcela zahynou. Nezapomeňme ani na souhlas majitelů pozemku a správce silnic, vysadit stromy v dostatečné vzdálenosti od cesty (tak, aby koruna ani v dospělosti nesahala nad silnici) a ponechat před křižovatkou 50 m bez vysazených stromů. Výsadba a péče o aleje jsou poklady vloženy do vínku dalších generací. Pokud jsme my mohli obdivovat krásu alespoň posledních alejí, bylo by chvályhodné, aby se z ní mohly těšit i další generace.   Jedno staré přísloví říká: „Země bez alejí je jako obraz bez rámu“. Obraz naší země si opravdu zaslouží důstojný rám, jakým aleje bezpochyby jsou. A není třeba se divit, když samotný rám časem vstoupí do obrazu.