Zahradníkův rok

Čas, kdy vnášením oček ušlechtilých odrůd do divokých podnožů udržujeme živé dědictví našich předků Zdálo by se, že když na jaře nestihneme zavrublovat vše, co bychom chtěli, zůstává nám čekat zas rok na další příležitost. Ale naštěstí opak je pravdou. V létě, kdy je ostatních prací ve školce pomálu, máme šanci namnožit si požadované odrůdy mnohem efektivněji. Ale jelikož všechno má své plusy i minusy, musíme být ochotni snést pálevu, která nám zejména v posledních letech práci nejen stěžuje, ale také ohrožuje její výsledky, takže musíme počítat s dodatečnou závlahou pro čerstvé očkovance . Očkování Očkování je způsob rozmnožování, kdy z mateřské rostliny nepřenášíme celý kus větvičky jako při roubování, ale z letorostu nebo vroubku přenášíme jen jediné očko , tedy poupě s plátkem kůry a dřeva , ze kterého vyroste celý nový strom. Očkování je oproti roubování jednodušší a dá se naučit snáze než roubování. Podnože očkujeme ušlechtilým očkem nejčastěji těsně nad zemí , ale dá se očkovat i do korunky . Po seříznutí podnože na jaře vyroste celý nový jedinec ze vsazeného očka.   Největší význam má letní očkování - na spící očko. Termín očkování spadá do období, kdy je menší nápor školkařských prací (na jaře nevíme, kam dříve skočit, budeme velmi vděční za všechny v létě očkované podnože). Jarní očkování je alternativou ke roubování v případě, že máme málo roubů a chceme zužitkovat doslova každé očko. Červnové očkování na bdící očko má význam jen v nejteplejších oblastech, kde letorosty vzrostlé ve druhé míze ještě stihnou do zimy dobře vyzrát. V chladnějších oblastech se tento způsob nevyplatí, ale stále zůstává možnost očkování na spící očko ve druhé části léta. Některé druhy se množí výhradně očkováním , protože roubování je problematické. Například broskve a mandle se sice dají roubovat, ale trpí ve větší míře klejotokem než očkovance. Podobně jako při roubování, i při očkování je klíčový čistý, hladký a rovný řez , který dosáhneme dobře nabroušeným , kvalitním štěpařským nožem . Očkování na bdící očko Tímto očkováním rozumíme způsob, kdy očko roste ve stejném vegetačním období, kdy bylo naočkováno, úkon se provádí v jarním období z uskladněných roubů, tedy v dubnu, koncem května . V podmínkách s dlouhým vegetačním obdobím přichází v úvahu i červnové očkování před druhou mízou. Při jarním očkování na bdící očko podnož seřízneme na čípek ihned po proočkování (čípek dlouhý 30 až 40 mm nad vloženým očkem). Pupeny podnože vyslepíme a opakovaně čistíme podnož od výhonků z něj vyrůstajících. Očkování na spící očko Očko do konce sezóny přiroste, ale vypučí až v následujícím vegetačním období. Termín očkování spadá do druhé poloviny vegetačního období. Očka odebíráme z vyzrálých letorostů od poloviny července až do konce srpna . V této době očkujeme. V závislosti na zvoleném způsobu očkování sledujeme proudění mízy. T-očkování je na oddělování kůry závislé, pomocí Forkertova očkování umíme očkovat i mimo období proudění mízy. Podnož by měl být přibližně stejně hrubý, resp. jen o trochu tlustší než letorost, ze kterého odebíráme očka. Ideální tloušťka je asi ¾ cm, tedy „tloušťka tužky“ , příliš hrubé podnože jsou pro očkování nevhodné a musí se zaštípit v jarním období. Asi tři týdny před plánovaným očkováním odstraníme v plánovaném místě očkování obrost. Očkování do T-zářezu Je závislé na proudění mízy. Její přítomnost zjišťujeme přímo v porostu, jelikož závisí na průběhu počasí, zejména srážek. Avšak toto pořadí lze očekávat: Skoro ztrácejí mízu podnože St. Julien, meruňka, hruška, jabloň, mízu si dobře drží mahalebka, myrobalán a broskvový semenáč. Pokud mízu promeškáme, očkujeme Forkertovým způsobem. Poradí očkování druhů, podle obvyklé přítomnosti mízy: Švestkové podnože (St. Julien, Zelená ringlota, Wangenheimova atd.) Třešně Hrušky Meruňky Broskve Jabloně Myrobalan Mahalebka Kůra na podnoži se nařeže dvěma na sebe kolmými tahy a opačnou stranou očkovacího nože se otevře. Očko s plátkem kůry a dřeva se vyřízne z letorostu a následně se zastrčí pod otevřenou kůru – ta se musí dobře oddělovat. Přečnívající štítek kůry se hladce odřízne očkovacím nožem tak, aby kůra štítku očka navazovala na kůru podnože – bez mezery. Forkertovo očkování (chip budding)  Tento způsob očkování není závislý na proudění mízy. Můžeme jej uplatnit jako opravné očkování po neujetí T-očkovanců (v srpnu, na začátku září), při jarním očkování již vyškolkovaných podnoží, ale rovněž jím můžeme plnohodnotně očkovat jako alternativou k T-očkování. Při tomto způsobu v dolní části očka uděláme ještě krátký mělký řez, při kterém odhalíme kambium, aby očko vložené do připravené kapsy na podnoži do ní dobře zapadlo. Forkertovo očkování . Jeho velkou výhodou je nezávislost na proudění mízy. Dá se dobře využít při jarním očkování na bdící očko z uskladněných roubů, pokud se kůra ještě dobře neodděluje.      Za dva až tři týdny zkontrolujeme ujmutí oček . Poznáme ho podle svěží barvy oček. Pozůstatky listových stopek se snadno oddělí pod dotykem prstu. Pokud listové stopky drží, zaschly spolu s očkem, očkování se nezdařilo. Podnože přeočkujeme nově Forkertovým očkováním, očkovat můžeme do prvního zářijového týdne, pokud nejsou noci příliš chladné. Pokud opravu očkováním nestihneme, zůstává nám možnost nápravy jarním roubováním. Očkovance ve druhém roce Řez na čípek . V únoru seřízneme očkovance 30 až 40 mm nad ujatými očky nůžkami , pupeny podnože vyslepíme, výhonek přivazujeme k čípku a opakovaně odstraňujeme planý obrost. Čepík začistíme koncem května ostrými nůžkami nebo žabkou. Jednoletý očkovanec přivázaný k čípku. Při dobrém růstu očkovance odřezáváme čípek do konce června . Vedení řezu je naznačeno čarou (A). Možností je i provést řez naostro hned nad kulturním očkem. Ránu je třeba zatřít štěpařským balzámem . Proč se nepodařilo očkování Očko nebylo správně přiloženo na podnož (kambium na kambium). Podnož nebyl dostatečně zakořeněn. Očkování proběhlo v nevhodném čase (velmi brzy/pozdě). Řezné plochy na očku a podnoži nebyly dostatečně dlouhé, hladké a rovné (nůž byl tupý - je třeba ho pravidelně brousit ). Očko nebylo pevně přitaženo úvazkem k podnoži - doporučujeme použít velmi přilnavou očkovací pásku . Očka byla odebrána příliš brzy, špatným skladováním zaschla. Práce nebyla provedena dostatečně rychle, řezné plochy zaschly, případně byly znečištěny nožem nebo dotykem.

Broskev jako čínský symbol dlouhověkosti Broskev je pro nás možná překvapivě čínským symbolem dlouhověkosti. Zatímco v Číně je broskev doma, v našich pěstitelských podmínkách by takovou pověst asi nezískala. Přesto v naší školce vybíráme takové odrůdy a podnože pro ně , které lépe zvládají tlak nemocí, pozdní jarní mrazy, různé typy půd a chladnější oblasti. Podnože Jen málokdy má výběr podnože tak zásadní vliv na vlastnosti stromu, jako je tomu u broskve. Máme na výběr následující z používaných: broskvomandle GF-677, mandlový semenáč, broskvový semenáč, švestkový podnož St. Julien a švestkové podnože Podnože Adesoto a Ishtara vhodné pro nejmenší tvary pod závlahou. Ovládáme-li umění očkovat, můžeme vyzkoušet afinitu jednotlivých odrůd na semenáče trnky a Duranzie.     Broskvomandle GF-677  Dnes je snad nejpoužívanějším podnožem pro broskve, je vhodný do suchých oblastí a do půd s vyšším obsahem vápníku . Broskve na něm nebudou trpět chlorózami (např. na všech sprašových půdách). Broskve mají na něm rychlý vývoj a při dobré péči dorůstají do značných rozměrů. Dobře snáší přesazování a stromy se ujímají spolehlivěji než na mandlovém nebo broskvovém semenáčích. Lépe snáší i podzimní výsadbu a riziko zimního vyschnutí je nízké. Nemá rád velmi těžké půdy se stagnující vodou. Mandlový semenáč Výborný podnož do sušších oblastí a půd s vyšším obsahem vápníku . Stromy se při dobré péči mohou dožít vysokého věku. Špatně snáší přesazování , riziko zimního vyschnutí je při mrazivých větrech značné, proto je stromy osázené na podzim vhodné chránit obalem kmene a korunky. Broskvový semenáč Výborný podnož do všech typů půd kromě půd s vysokým obsahem vápníku a velmi těžkých půd se stagnující vodou. Stromy se při dobré péči dožívají značného věku . V případě prvních příznaků chlorózy (žlutých listů) během vegetace přihnojujeme na list železitým hnojivem.    Švestka St. Julien A a Adesoto, Ishtara Švestková podnož St. Julien A je vhodný do půd dobře zásobených vláhou, tedy spíše do těžších hlinitých a jílovitých i do zahradních podmínek, kde počítáme se závlahou . Je naprosto nevhodný pro půdy v suchých oblastech bez dodatečné závlahy. Stromy rostou umírněně, brzy a hojně plodí a je nutné je každoročně podporovat ve vitalitě hlubším řezem. Pro podnože Adesoto a Ishtara platí totéž, co pro St. Julien A, akorát jejich růst je ještě mírnější.   Chcete pěstovat strom ze semene? Chcete-li si pěstovat strom od semínka, lepší možnost než sáhnout po broskvi a mandli asi nemáte. Zatímco u jabloně a hrušky byste se trápili s malými semenáčky, u broskve a mandle mohou rostliny v prvním roce dosáhnout výšky přes jeden metr a tloušťku postačující k očkování. Vysazené stromy je nedoběhnou. Očkovat je můžete v polovině srpna na spící očko odrůdami, které Vám nejvíce chutnají nebo těmi odolnějšími vůči kadeřavosti listů ( Primissima Delbard , Amsdenova , Benedicte , Kernechter vom Vorgebirge ), abyste se obešli bez každoročního ošetřování mědí.

Je stále možné pěstovat dlouhověké meruňky nebo je to oxymoron? Nejeden pěstitel se trápí při pěstování meruněk. Zasadí stromek, pečuje o něj, stromku se daří, roste, ba přinese i první plody. A najednou uschne jedna mocná větev, potom druhá, nebo ještě hůře – po zimě nevyraší meruňka vůbec. Tento jev se nazývá předčasné hynutí meruněk, lidově mrtvice, odborně apoplexie . Co ji způsobuje? Popravdě stále přesně nevíme, spíše jen tušíme a ze zkušeností vyvozujeme závěry. Celé skupiny výzkumníků pátraly v uplynulém století po příčinách tohoto jevu, mnohé objasnily, ale vyčerpávující odpověď neposkytly. Proto dnes ti, co pěstují meruňkové sady, si většinou vedle nich vedou i meruňkové školky, aby stromky pravidelně dosazovaly. Apoplexie, ač jí rozumíme snad o něco více, je stále mezi námi. Většina studií výzkumníků se však shoduje, že středoevropské klima meruňkovým stromem svědčí méně. Domovinou meruňky jsou zřejmě dva regiony v Asii - Čína a Tibet na jedné straně a západ Střední Asie na pomezí Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu na straně druhé. V obou oblastech je meruňka druhem kontinentálního klimatu , tedy bez výrazných výkyvů v rámci zimy a léta, přestože teplotní rozdíly mezi zimou a létem jsou velké. Po ukončení vegetace meruňka upadne do spánku, přečká zimu, ve které ji nevyrušují změny teploty a náhlé oteplení. Probudí se až s jarním oteplením, které je zároveň začátkem vegetace. U nás se meruňky probouzejí už během vánočních oteplení, míza začíná proudit, vystupovat do kmene a koruny. Při lednových a únorových ochlazeních následně namrzají části lýka. Pokud se poškodí i dělivé pletivo kambium, poškození je nezvratné a začíná proces chřadnutí stromu. Z tohoto důvodu bělíme před zimou meruňkové kmeny – snažíme se odrazit co nejvíce zahřívajících slunečních paprsků a docílit co nejpozdějšího probouzení a vystupování mízy.   Paradoxně tužší zimy bez výkyvů snášejí meruňkové stromy lépe. I to je snad jeden z důvodů, proč během 20. století nárostly v sadech majestátní, desítky let staré meruňky. V dnešních kolísavých zimách to mají prostě obtížnější. Vysoké teploty brzy na jaře urychlují nástup rašení a kvetení a tím se úrody stávají nejisté iv jižních oblastech. Schopnost přečkat zimu ovlivňuje další významný faktor – dobré vyzrání dřeva a uložení dostatku zásobních látek. Ve vlhkých jílovitých půdách je třeba dobře zvážit výsadbu meruněk na podnoži myrobalan . Myrobalán roste v těchto půdách až příliš bujně a zejména během vlhkého podzimu vegetaci ukončí náhlé první mrazy, bez dostatečného vyzrání pletiv. Na mrazové poškození a kolaps jsou náchylné i stromy po přeplození , jelikož příliš velká úroda strom vysílí, proto nestihne uložit dostatek zásobních látek. Někdy se stane, že po přeplození usychají stromy nebo části korun už během léta. Odpověď zkušeností Sádáři, zahradníci i drobní pěstitelé, ač nepodkutí exaktními výsledky výzkumů, ale vedeni zkušenostmi, tušili, že meruňkové dřevo není nejlepším kandidátem na zdárné přezimování. Proto se jeho podíl snažili ve svých sadech umenšit. Ale jak snížit přítomnost dřeva meruněk v meruňkovém sadě? Je to paradox a zároveň úkol, se kterým by si těžko hlavu lámal nejeden řešitel záhad. Inu ale odpověď je docela jednoduchá, meruňky neštěpili na meruňkové podnože, ale na švestky a to pěkně vysoko - do korunky nebo až do kosterních větví. Není divu, že výzkumníci nakonec našli nejdlouhověčejší stromy meruněk zaštěpené právě na švestkách . A v případě, že meruňkový štěp přece jen odumře, na jeho místě stále zůstává vitální švestka. Jaká půda, takový podnož Nabídka podnožů, které se v jednotlivých oblastech používaly, je široká a liší se podle regionů, jelikož se s oblibou používaly místní typy. Někde převažují švestkové semenáče vypěstované do korunky, jinde se více používalo meziroubování – například. mrazuvzdornou Wangenheimou švestkou . V těžkých půdách se jako podnože používaly pravé švestky, Bystrická a její typy, Duranzia, Bělice, Zelená ringlota a mnohé místní typy okrouhliček. Pan Gustav Čejka vzpomíná Kozlenku, která se vyskytovala v okolí Prievidze a na Horním Ponitrí . V sušších půdách se roubovaly i na myrobalán , zde je meziroubování švestkou velmi výhodné kvůli silnému podrůstání myrobalánu. Snad ideální možností je rozpěstovat švestkový stromek a ten následně proštěpit meruňkou. Po meruňkovém semenáčích saháme tehdy, budeme-li stromek sázet v lehké a propustné půdě v teplé oblasti. V těžké půdě se mu nedaří. V běžných školkách byste stromy na výše popsaných podnožích hledali marně. V naší školce však pěstujeme i meruňky se švestkovým mezištěpením – tedy meruňku roubujeme vysoko na švestkový kmínek očkovaný na myrobalánu a tím zajistíme mrazuodolnost a dlouhověkost stromku.   Řežme uvážlivě Jedna z teorií říká, že mrtvice je zapříčiněna působením hub a bakterií. Za pravdu můžeme dát této větě v případě, že byl strom nesprávně řezaný nebo poškozený vylomením větve a přes otevřené rány pronikají spóry hub a další organismy. Řežme proto uvážlivě a nevytvářejme velkými ranami vstupní bránu pro rozklad. Meruňka je druh velmi brzy vstupující do plodnosti. Klade proto vysoké nároky na kvalitní výchovný řez . Jinak nám hrozí přeplození už v prvních letech po výsadbě. V teplých oblastech doplňujeme klasický jarní řez spojený se zakracováním výhonů i Šittovým řezem , kterým zapěstujeme kompaktní, plodným dřevem nádherně obrostlou korunku. Tento řez je nutno provést nejpozději do 15. června, po tomto termínu již naroste ve druhé míze jen slabé dřevo.      Kroky k úspěchu Všude tam, kde půda není příliš suchá, pěstujme meruňky na švestkových podnožích. Bílme kmeny, řežme citlivě a uváženě, nenechme stromy vysilit přeploděním, kontrolujme monilii a přece si vedle chystajme meruňkové stromky na dosadbu. A přestože kromě starých odrůd klasického sortimentu ( Maďarská , Velkopavlovická , Rakovského ) máme k dispozici i mrazuodolnější odrůdy (např. odrůdy z kanadského šlechtění: Harcot , Harogem , Harlayne nebo ukrajinskou Vynoslivu ) ani tyto nejsou zárukou jistého úspěchu. Jednoduše meruňka je druhem, který nás neustále učí trpělivosti . Odměna je však mimořádně sladká.

Květen je lásky čas as láskou je třeba se věnovat i domácí školce Vyškolované podnože v suchém jaru vydatně zavlažujeme pro dobré ujmutí a vstup do vegetace. Včasným kypřením meziřadí předcházíme rozvoji vytrvalých trav. Meziřadí také můžeme dočasně ozelenit vhodným zeleným hnojením – velmi vhodné jsou hořčice , čirok či hrášek , na lepších půdách ve vlhkém roce i medonosná facelie vratičolistá. V širších meziřadích můžeme pěstovat také zeleninu a aromatické bylinky . Velmi vhodné jsou široce pokryvné kapucínky . Jejich květiny jsou zase skvělým zpestřením salátů. Naopak nevhodnými ozeleňujícími rostlinami jsou vojtěška setá či jetel luční, které mohutným kořenovým systémem potlačují vyškolkované stromky a lákají hlodavce. Jsou však vhodnou a zlepšující kulturou pěstovanou v předchozích letech na místě školky – vážou vzdušný dusík a hluboce překořeňují půdu. Z rostoucích výhonků vybereme nejsilnější rovný a pěkně rostoucí mládek, základ budoucího kmene. Ostatní výhonky zkrátíme asi na jednu třetinu. Vzniklé čípky ponecháváme, jsou podstatné pro rovnoměrné hrubnutí kmínku . V případě opětovného nárůstu ve druhé míze je znovu zkrátíme. V případě úplného odstranění bočního obrostů by byly kmínky příliš slabé. Pěstování kmínka ve školce: A práce v předjaří (A1 - A3 školkování) A1 - neočkovaný semenáček A2 - očkovaný semenáček seříznutý na čípek A3 - semenáček zaštěpený během zimy v dílně A4 - zkracování hlavního výhonu a řez bočního obrůstu A5 - pokud stromek dosáhl požadované výšky, roubujeme v korunce konečnou odrůdu, resp. pokračujeme v pěstování kmene podle A4 další rok, boční posilovací obrost můžeme ponechat, pokud je kmínek slabý B1, B2 - zelené práce: u štěpenců a očkovanců vyslepujeme letorost podnože Vybíráme nejsilnější letorost než budoucí kmen, ostatní letorosty zkracujeme za 5. až 6. listem. Při růstu nových letorostů ve druhé míze postup opakujeme. Vytváříme úkryty pro hmyz, zejména pro predátory mšic . Ucholaky brzy osídlí starý květináč otočený dnem vzhůru, naplněný senem a zavěšený v blízkosti mladých stromků. Mšice umí způsobit velké zpoždění vývoje rostlin až zastavení růstu, někdy se stává, že rostliny vlivem neustálého sání uhynou. Když si s mšicemi opravdu nevíme rady a mladé stromky jsou výrazně poškozovány, připravíme si výluh z kopřivových či tabákových listů nebo aplikujeme olej v předjarním období . Používáme slunečnicový/řepkový olej emulgovaný lecitinem , abychom jej mohli smíchat s vodou. Ošetřujeme jím všechny stromy a keře bez rozdílu, obzvláště ty, kde v loňském roce byl silný výskyt mšic a na povrchu výhonů se tedy nachází množství přezimovaných vajíček. Použijeme 70 g lecitinu na 1 l oleje, 3 l emulgovaného oleje na 100 l vody , lecitin je třeba vmíchat do zahřátého oleje. Následně olej s vodou vytvoří hladkou emulzi, kterou můžeme aplikovat. Na rostlinách vytvoříme hladký film, který zamezí líhnutí mšic. Účinek aplikace závisí na dokonalém pokrytí povrchu rostlin. Olej aplikujeme jako předjarní postřik ještě před olistěním porostu . V žádném případě neaplikujeme v již olistěném porostu, s jistotou dojde k významnému popálení porostu! Tento prostředek omezuje také výskyt štítniček, červců a poklic. Stromečky nám do podzimu krásně narostou a zhrubnou a v dalším roce je budeme moci zaštípit rozmanitými odrůdami.

Podzimní či jarní výsadbu stromů už máme úspěšně za sebou a jemné vlásečnice kořínků přerůstají dnem i nocí hlouběji do půdy za tiché přítomnosti rozmanitého půdního života. Mladé svěží výhonky se táhnou ke slunci a šťavnaté lístky sbírají hojnost slunečních paprsků. Mohlo by se zdát, že osázené stromky můžeme opustit a ponechat samy na sebe a ony nám vyrostou v mohutné a dlouhověké stromy. Vždyť přece i les roste sám od sebe a nikdo se o něj příliš neohlíží, tak proč by to nemohlo jít is mladičkými ovocnými štěpy? Stromy v lese se sejí samy a když jim to dovolíme, většinou rostou od semínka na jednom místě po celý život – bez přesazování . Jenže ovocný strom či jiný strom ze školky předtím, než zapustí své kořeny na konečném stanovišti, je přesazován hned několikrát. A každé přesazování znamená ztrátu kořínků a stres. Ať jsme jakkoli opatrní, kořínky vždy porušíme , nejjemnější vlásečnice ani při úmorné snaze nevykopeme celé a tak musí nově po oslabení regenerovat. Ať se nám to líbí nebo ne, doba přesazování je nejvýraznějším zásahem a stresem v životě stromu. Co tedy dělat, aby byl stres co nejmenší a ujímatelnost stromků co nejvyšší?    Předpokládejme, že výsadba proběhla v nejlepším pořádku – důkladně jsme vysadili kvalitní stromek na semenném podnoži, do výsadbové jámy přidali biouhlí , stromek přivázali hrubým úvazkem k pevnému kůlu , kmínek ochránili před ohryzem pletivem a nezapomněli jsme ani na hluboký. Jak se však o vzmáhající štěp starat v letech nadcházejících? Jednou ze základních podmínek úspěchu je nenechat výsadbovou mísu, tedy kruh kolem stromu o průměru asi 1,5 až 2 m, zarůst vytrvalými trávami. Zatímco stav bez podrostné vegetace při pěstování stromků na slaborastoucích podnožích a ovocných keřů je celoživotní nutností, při péči o dlouhověké ovocné stromy na semenných podnožích postačí na několik let v mládí, většinou 5 až 10 - v závislosti na vláhových podmínkách. Čím v sušším regionu stromek vysadíme, tím delší zatravnění oddalujeme. Půdu kolem stromku kypříme , aby nezarostla kompaktní travní kočinou. Ta totiž vytváří reálnou konkurenci a potlačuje růst mladého stromku, který ještě nemá kořínky rozrostlé a zesílené. Znakem dobrého přijetí je bujný růst svěžích výhonků. Již v prvním roce by měly dosáhnout délky 0,5 m až 1m. Aby nám však motyka zcela nepřirostla k rukám, namísto neustálého okopávání zvolme raději nastýlání půdy pomalu se rozkládajícím organickým materiálem. Napodobujeme tak podmínky lesa, kde mladé stromky odrůstají pod peřinkou lesní hrabanky, každoročně zásobované novým přísunem materiálu v podobě spadaného listí. V rozvážně tikajícím geologickém čase se nám právě díky hromadění odumřelých rostlinných zbytků vytvořily silné vrstvy humusem bohatě zásobených půd. Proto je neustálý přísun organické hmoty na obdělávanou půdu základním předpokladem udržení a zvyšování půdní úrodnosti . Půdu nastelme hned po výsadbě nebo nejpozději na jaře, dříve než prostor přerostou kořínky pýru a vytrvalých trav. Nejprve kruh kolem stromku důkladně překypříme . Pokud je stromek zasazen v kopci, vytvoříme jakousi malou terásku . Trsy travní drviny použijeme k vytvoření mírně šikmé spodní hrany. Díky lokálnímu srovnání terénu zachytíme při větší srážce vodu, která by jinak v kopci rychle odtekla. Na pokypřenou půdu rovnoměrně navrstvíme kompost nebo hnůj . Nejlepší je takový, jaký máme právě k dispozici – kravský, koňský, ovčí či zaječí. Vyvarujme se snad jen přímého používání kuřecího trusu a připravme si z něj raději ředěné zálivky. Dbáme, abychom hnůj nepřihrnuli až přímo ke kmínku stromku. Na vrstvu výživné hmoty zase navršíme vrstvu bohatou na uhlík : listí, seno, slámu, zavadlou posečenou trávu či dřevní štěpku, což zůstala z větví po zimním řezu. Takto navršený talíř organické hmoty brání přerůstání plevelů, pomalým rozpadem postupně uvolňuje živiny , obohacuje půdní život a vytváří kvalitní humus . Pokud tráva začíná vrstvou přerůstat, je dobré spoustu odhrnout, prostor okopat a nově nastlat v původní silné vrstvě. Proti přerůstání plevele nám pomůže i kokosový koláč , který umístíme kolem kmínku buď místo mulče nebo na mulč (déle vydrží), případně mezi mulč a hnojivo. V případě, že máme na pozemku zvýšený výskyt hlodavců , volíme raději pravidelnou okopávku motykou před dlouhodobým mulčováním a snažíme se přilákat přirozené predátory . Máme-li sad v otevřené krajině, přilákejme plazy a draví ptáci . Užovkám nachystejme doutnající kupu starého sena nebo hnoje, spoustu kamení na vyhřívání slepouchů a ještěrek a dravým ptákům zhotovme bidlo, na které sesednou. Postačí dlouhý dřevěný kol zasazený pevně do země. Podstatné je, aby mírně vyčníval nad okolní mladou vegetaci. V blízkosti sídel nám pomohou i kočky .   Podobně nastýláme i ovocné keře a drobné ovociny – rybíz, angrešt, josty, aronii, zimolezy, maliny i ostružiny. I starší keře se nám odvděčí za mělkou okopávku a nastlání. Pokud se slepičky ve výběhu často těšily z hrabání ve stínu rybízu, zkontrolujte, zda neobnažily svrchní kořínky a krčky keříčků. V takovém případě keře slabě a málo odnožují a je dobré je znovu přihrnout půdou, za což nám v kombinaci s řezem v dalším roce dají množství silných zmlazujících výhonů. Na mladém dřevě se zase dočkáme kvalitnější úrody a předejdeme zestárnutí krov. Podrostující podnož Životní síla kypí odevšad. Na letošních štěpech nalité poupata rozevírají své mladé lístky slunci naproti. Když se podíváme blíže, zjistíme, že zároveň s nimi se probouzí i spící očka podnože. Vyslepujeme je dříve, než by stihly přerůst stále choulostivý štěp a případně již přerostlé výhonky krátíme. Podrůstající podnož se může objevovat dlouhodobě například u švestek a meruňek zaštěpených na myrobalánu – zde je třeba ho odstraňovat pravidelně.

Právě kvetou ovocné stromy . Je to skvělá příležitost vydat se na toulky krajinou. Možná máte ve svém okolí starou ovocnou alej, která na takovou procházku zve. Pokud dále ve vaší blízkosti neroste, je to možná dobrá příležitost zamyslet se, kde by už zanedlouho i vaším přičiněním mohla zapustit kořeny. Člověk procházející současnou zemědělskou zemí se cítí dost sklíčeně. Kráče obilnými a kukuřičnými lany bez konce. Marně hledá stín starého stromu uprostřed pole, úpěnlivě se dožaduje remízky a meze, toužebně očekává dále. Možná si řeknete: Kdo by už dnes chodil krajinou pěšky, na kole nebo koni? Jen snílci a romantici, co nemají nic jiného na práci. Dnes není času na pomalé hloubavé toulání se krajinou. Není času na vnímání poselství jejích záhybů, jizev i krásných zděděných šperků. Země nám dnes značně ochuzela a stala se prostorovou a materiálovou základnou pro realizaci ambiciózních ekonomických projektů. Čistý kalkul. Začal jsem popisem stavu neosobní agrární země a při vývoji tohoto stavu bych také rád zůstal. Kde se u nás vzali aleje, které se mezitím zase někam poděly? Nejstarší aleje vznikly v dobách renesance a baroka. Příslušníci šlechty sázeli aleje lesních dřevin , aby demonstrovali velikost i ekonomickou prosperitu svého panství. Nejvíce alejí se na našem území vysadilo pravděpodobně v dobách Rakouska-Uherska za vlády Marie Terezie a Josefa II. , kteří nařídili výsadbu alejí po celém svém velkopanství . Mohutné koruny stromů prokazovaly všelijaké benefity. Chránila pochodující vojska před pálevou slunce i zraky zvědů cizích armád. O co šťastnější byli vojáci, pokud dále, kterou pochodovali, byla ovocná, a tak jim cestou takříkajíc padali do úst zralé třešně, jablka, švestky i hrušky. Od spokojenosti vojáků není daleko ke spokojenosti sedláků. Ti byli nanejvýš potěšeni rozhodnutím vrchnosti sázet k cestám, vodním tokům a kanálům ovocné stromy . Ne že by neměly smysl pro majestátní vertikální linii pompézních šlechtických lipových a dubových alejí. Ovšem vysadit kolem cesty hruškovou , jabloňovou , švestkovou , či ořechovou alej v sobě nese i značný ekonomický potenciál. V minulosti mnohé regiony výrazně zbohatly ze zcela prosté činnosti, a to z moštování. A jako by to bylo, kdyby činorodý sedlák nepřidal i další ušlechtilé produkty – sušené ovoce, kořalky i ovocná vína. A jak jsme na tom s alejemi dnes? Současné dožívající ovocné aleje byly vysázeny většinou v 50. letech minulého století silničními zprávami. Mnohé se nacházejí na konci svého životního cyklu , jiné jsou předčasně oslabeny necitlivým řezem, ale najdou se i aleje v pěkném stavu (např. výsadby dlouhověkých jabloní odrůd Jadernička moravská a Batul ). Nejvitálnější a nejdlouhověčejší aleje složené z listnatých lesních dřevin ještě mohou žít řádově několik desítek let, pokud jejich život předčasně neukončí ostří motorové pily. Totiž z alejí dnes máme strach. Přestali jsme ho mít z vlastní nebezpečné a rychlé jízdy a začali jsme mít obavu ze stromů. V České republice vznikla na podporu alejí příznačná kampaň: „Pozor, stromy se řítí kolem silnic šílenou rychlostí“. Zvláštní, že aleje billboardů kolem cest růst mohou bez povšimnutí.       Na Slovensku se najde množství míst, která jsou pro aleje jako stvořená. Sázení kolem silničních komunikací vyžaduje změnu „společenské objednávky“ právě kvůli zmíněnému strachu ze stromů kolem cesty. Kdybychom však sázeli stromy kolem nově postavených cyklostezek, polních cest či vodních kanálů, přibyly by stovky kilometrů alejí a stromořadí. Dočkali bychom se zlepšení krajinného rázu, podpory druhové pestrosti, snížení prašnosti, zpomalování větru, omezení větrné eroze i vděčnosti lidí procházejících alejí za příjemný stín v horkém letním dni a za sladké ovoce jako posilu na další cestu. První vlaštovky vznikají také díky podpoře grantových programů Zelené oázy a Sázíme budoucnost Nadace Ekopolis, programu Pro budoucnost Nadace České Spořitelny či dalších programů. Některé z nich najdete také na mapě projektů výsadby dřevin . Při výsadbě je třeba důkladně promyslet druhy a odrůdy vhodné pro danou lokalitu a plánovanou míru péče, jakož i vhodný spon výsadby pro ně. Je zbytečné sázet na péči náročnější ovocné stromy někam, kde jim nebude mít kdo zajišťovat výchovný a později i udržovací či zmlazovací řez, dostatek výživy či ošetření proti mšicím apod. V tomto případě zvolme raději odolnější listnaté stromy , které si po počátečním přihnojení, povýsadbovém řezu a zapěstování korunky v dostatečné výši poradí už samy. Podobně se ušetříme zklamání, pokud do alejí posadíme bujně rostoucí, vůči chorobám odolné a houževnaté odrůdy , ne odrůdy vyžadující hodně pozornosti hospodyňku v sadě a zahradě. Rovněž nesaďme teplomilné druhy a odrůdy do vyšších poloh či naopak odrůdy jabloní citlivé na padlí v teplých a suchých oblastech. Možná nás láká posadit do pusté země při cestě co nejvíce sazenic, které jsou nyní tak útlé, nezapomeňme však zvážit jejich velikost v dospělosti , aby naše horlivost vystřízlivěla na realistický odhad sponu výsadby. Druhy a odrůdy vhodné do alejí: Listnaté stromy: duby, lípy, neštěpené třešně ptačí, neštěpené jeřabiny oskorušové, břekyňové či ptačí, javor polní (dobře snáší i zasolení), javor mléčný a javor horský, jasan štíhlý, jasan mannový, jírovec koňský, platan topol bílý a olše Ovocné stromy: Třešně na podnoži třešeň ptačí:  Burlat, Dönissenova, Droganova, Libějovická, Thurn-Taxis (Schneiderova), Troprichterova, Velká černá chrupavka (k polním cestám apod., mohou být i blíže při cestě) Boppardská raná, Krupinská Duděčka, Germersdorfská, Granát, Hedelfingenská, Jánovka mšenská, Karešova, Kaštánka, Kordie, Lyonská raná, Moreau, Napoleonova, Rychlice německá (alespoň 4 m od cesty) Kaštany Hrušky na podnoži hruška planá:  Canalova, Jakubka česká, Koporečka, Maslovka římská, Muškatelka turecká, Salisburyova, Solnohradka, Tatarova hruška (k polním cestám apod., mohou být i blíže při cestě) Čáslavka pravá, Bergamotka letní, Merodova maslovka, Muškatelka šedá, Nagevicova, Solanka, Špinka (alespoň 4 m od cesty) Jeřabiny oskorušové roubované Jeřabiny ptačí roubované, například. Moravská sladkoplodá Jabloně na podnoži jabloňový semenáč:  Batul, Bernské růžové, Boikovo, Grahamovo, Knížecí zelené, Punčové, Solivarské ušlechtilé, Wealthy (k polním cestám apod., mohou být i blíže při cestě) Citronové zimní, Coulonova reneta, Červené tvrdé, Gdánský hranáč, Harbertova reneta, Landsberská reneta, Lecar, Malinové hornokrajské Panenské české, Strýmka (alespoň 4 m od cesty)   Lísky turecké Moruše bílé ( Morus alba ): různé odrůdy, bíloplodé, černoplodé i fialovoplodé Ořechy královské Ringloty na podnoži myrobalán: Althanova, Oullinská, Wazonova Švestky na podnoži myrobalan: Ontario, Wangenheimova V nově vysazených ovocných alejích se mohou uplatnit i různé staré odrůdy či vzácné krajové odrůdy , čímž přispějeme k jejich dalšímu zachování a šíření i za hranice regionu. Netřeba se bát, že by takové sázení bylo zbytečnou investicí, pokud po výsadbě bude následovat i svědomitá následná péče . Ta je naprosto klíčová a bez ní budou vysázeny stromy jen živořit, případně zcela zahynou. Nezapomeňme ani na souhlas majitelů pozemku a správce silnic, vysadit stromy v dostatečné vzdálenosti od cesty (tak, aby koruna ani v dospělosti nesahala nad silnici) a ponechat před křižovatkou 50 m bez vysazených stromů. Výsadba a péče o aleje jsou poklady vloženy do vínku dalších generací. Pokud jsme my mohli obdivovat krásu alespoň posledních alejí, bylo by chvályhodné, aby se z ní mohly těšit i další generace.   Jedno staré přísloví říká: „Země bez alejí je jako obraz bez rámu“. Obraz naší země si opravdu zaslouží důstojný rám, jakým aleje bezpochyby jsou. A není třeba se divit, když samotný rám časem vstoupí do obrazu.

Chcete si z Vaší zahrádky vytvořit Rajskou zahradu ? Nemusíte si (ale můžete) nutně do jejího středu vysadit Strom poznání granátovník punský . Ale můžete si ji vyskládat jako funkční a zároveň krásnou kombinaci ovocných stromů a ovocných keřů , zeleniny a jedlých květů , či trvalek a samovýsevních letniček s dalšími jedlými součástmi – například. listy, mladými výhonky, cibulemi, oddenky či kořeny. Mnohé z nich najdete také v prodejně naší školky . Jedlé květiny nejsou jen současným extravagantním výstřelkem drahých restaurací. Ke zkrášlení jídel, zlepšení jejich chuti a vůně se používaly již pradávno . Dokonce i jako hlavní složka některých jídel. I v receptech sklizených v raném novověku narazíme na použití růží , bezu , chrpy, hřebíčku, fialek či levandule při přípravě jídel. Najdeme mezi nimi květiny či spíše květní poupata zeleniny - brokolice, květáku či artyčoku. Nebo květiny běžně používaných bylinek jako dobromysl , bez , tymián či šalvěj . Ale tady zdaleka neskončíme. Jedlé jsou také primární okrasné květiny růží , liliovek, tulipánů či krasulek, které většina lidí nezvykne jíst k posezení. A dokonce i květiny invazních rostlin jako zlatobyl kanadská či netýkavka žláznatá, jejichž výskyt můžeme krotit raději příborem namísto herbicidů. Proč vůbec jedlé květiny jíst? Kromě toho, že jsou krásné, voňavé a chutné ? Pokud by vám tento výčet nestačil, mnohé z nich mají i léčivé účinky , podporují správné trávení a mají významnou nutriční hodnotu či obsahují bioaktivní složky jako antioxidanty. To, zda jsou konkrétní květiny jedlé, si nejlépe ověříme s pomocí klíče pro určování rostlin či aplikací pro určování rostlin plantnet či i-naturalist a v různých relevantních zdrojích zaměřených na jedlé rostliny. V přehledné tabulce níže naleznete tipy na některé užitečné zdroje inspirace pro vaše kouzlení s jedlými květinami. Samozřejmě zdrojů květinových receptů na internetu je mnohem více, jídlost květin použitých v receptu však doporučujeme ověřit na více místech . Tipy na zdroje informací o jedlých květinách Název Popis Rozsah www.pfaf.org Databáze s jedlými, léčivými a jinak využitelnými rostlinami s podrobným popisem rostlin a stručným popisem kulinárního využití s ​​odkazy na zdroje informací Téměř 700 druhů rostlin s jedlými květy a jejich částmi (pylem, nektarem) Alexander Heil: Rajská zahrada. Pěstujeme jedlé vytrvalé rostliny. Přehled od A do Z. HEL, Ostrava, 2004. Kniha o jedlých trvalkách a samovýsevných jednoletkách rozdělená do 4 sekcí podle konzumované části se stručným popisem rostlin i jejich kulinárního využití 31 druhů s jedlými květinami Jana Vlková: Květinová kuchařka. Jedlé kvítí a býlí na vaření i zdobení. Smart Press, Praha, 2015. Kniha s podrobným popisem rostlin s jedlými květinami, tipy pro sklizeň, použití a recepty. 99 druhů s jedlými květinami + 40 receptů Jana Vlková: Kytky k jídlu v receptech i herbáři. Jana Vlková, Praha, 2018 Kniha s podrobným popisem rostlin s jedlými květinami, tipy pro sklizeň, použití a recepty. 40 druhů s jedlými květinami + téměř 100 receptů Jana Vlková: Pampelišky k jídlu. Jana Vlková, Praha, 2019. Kniha s podrobným popisem pampelišky lékařské, jejích jednotlivých částí a recepty. 20 receptů z pampelišky lékařské Magdalena Beranová: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Academia, Praha, 2012. Kniha s popisem kuchyně pravěku, středověku s recepty iz raného novověku. 7 druhů s jedlými květinami + 17 receptů z raného novověku z nich Lesley Bremnessová: Byliny. Zdraví, krása a radost. Fortuna Print, Bratislava, 2003. Kniha o bylinkách s podrobným popisem, tipy pro pěstování, léčivým, kulinárním a technickým použitím. 36 druhů druhů s jedlými květinami + 15 receptů Peter Becker, Claudia Wilhelmi: Vaříme z divokých bylin. Profi Press, Praha, 2018. Kniha kuchyňských a kosmetických receptů z 10 druhů volně rostoucích bylin. 5 druhů s jedlými květinami + 16 receptů Monika Halmos: Veilchen, Rose & Lavendel. Freya, Linz, 2014 Kniha s podrobným popisem fialky, růže a levandule as recepty z nich, rozdělenými do dvou částí – pikantní (slané) a sladké recepty. 34 + 35 + 34 receptů z fialky, růže a levandule Jedlé květiny můžeme najít a vypěstovat téměř všude : od malého květináče s velikonoční dekorací prvosenek a fialek, přes okraje zeleninových záhonů a samostatné květinové bufety , jezírka a potoky až po louky a lesy poskytující pestrou skladbu květů bylin i dřevin.   Jedlé květiny můžeme při vhodné kombinaci pěstovaných a sbíraných druhů jíst celoročně a to v čerstvé i zpracované podobě. Mnohé je nejlepší jíst čerstvé a neupravené, přičemž mají po odtržení různou trvanlivost . Od nenápadných kvítků veroniky či pomněnky, které je třeba sbírat těsně před použitím až po vytrvalé květy z čeledi slézovitých, ty vydrží v chladničce i týden. Jiné květiny před použitím je třeba povařit či alespoň oblanšírovat, některé se dobře nakládají do oleje, octa či alkoholu. Několik můžeme i šetrně sušit tak, že si do značné míry zachovají svou barvu, chuť a vůni. A sušené květiny lze používat vcelku nebo rozemlít na různě hrubý prášek, kterým můžeme dozdobit jídla. Při používání si můžeme pohrát s barvami, texturami, vůněmi a chutěmi.    Vrba rakytová Sladké lízátko jako pozdrav jara Jako první posel jara s jedlými květy svítí v plném květu do dálky již od března do dubna a pylem láká včely. Právě tento pyl je voňavý a velmi chutný i pro nás a ze samčích květů jej můžeme při správném načasování slízat jako z lízátka. Netřeba otálet, protože květiny kvetou krátce . Samčí květiny s pylem můžeme i ponořit do vody a vypít jaro bez pěny . Kromě těchto dvou tipů mnoho kulinárního využití tato vrba nemá, ale jelikož je z domácích venku rostoucích jedlých květin jedna z prvních, můžeme jí to odpustit. Prvosenky Voňavé a sladké krásky Na loukách a v řídkých lesích najdeme v dubnu a květnu voňavé něžně citrónově žluté sukýnky petrklíče vyšší či petrklíče bezbylové , ba i sytě žluté sukně petrklíče jarní . Rozšířit škálu barev nám pomohou šlechtěné verze petrklíče jarní s červenými a bordovými lemy sukýnek nebo různobarevné kultivary petrklíče bezbylové či petrklíče holé . Sezónu jedlých petrklíčů nám pomůže prodloužit petrklíč zoubkatý , která kvete až v květnu a červnu. Všechny tyto petrklíče jsou vhodné do salátů , které barevně zpestří a obohatí o nasládlou chuť a vůni. Díky tomuto jsou velmi vhodné i jako ozdoby dezertů , od skromných košíčků až po velké dorty. Omamnou chuť a vůni si zachovají i v čaji , který nám pomůže přivodit klidný spánek. Fialky a macešky Omamné, skromné ​​i výstřední Všechny fialky i macešky jsou jedlé a když využijeme více druhů, umíme si i pěkně natáhnout fialkovou sezónu. Asi nejchutnější jsou zároveň i nejvoňavější fialky voňavé , které vzkvétají jako jedny z prvních, podle lokality od března do května. Dalšími fialkami, které u nás v přírodě běžně najdete, jsou fialka psí , lesní , či Rivinova , které kvetou od dubna až do června či července. Fialky se lehce mezi sebou kříží a bylo vyšlechtěno již mnoho mezidruhových kříženců. Z nich se nejčastěji na jaře a na podzim v zahradnictvích setkáte s různobarevnými maceškami ( Viola x wittrockiana ), ty jsou ale citlivé na vysoké letní teploty. Vyšší teploty snášejí lépe tzn. minisirotky , tedy fialky rohaté , a tak vydrží kvést až do června. Vysadíte-li macešky do stínu či polostínu na sever od domu, mohou vám vydržet i přes horké a suché léto. Sezónu fialek až do září či října umí prodloužit i domácí žlutobílá fialka rolní či fialka tříbarevná . Během teplého babího léta často znovu rozkvete i fialka voňavá . Receptů s fialkami je nepočítaně, u voňavých druhů (f. voňavá a f. podivuhodná) můžeme jejich vůni uchovat iv sirupu či macerací v octě či alkoholu . Ve slaných jídlech se uplatní jako efektní a chutná dekorace, nejčastěji v salátech, pomazánkách, sýrových roládách či jako ozdoba krémových polévek. Škála sladkých jídel s fialkami a macešky je opravdu široká, od čerstvých a kandovaných ozdob dezertů a nápojů, přes přimíchání do různých krémů a těsta až po džemy a želé. Macešky a minisirotky jsou výstřednější verzí skromných fialek a při zdobení jich stačí použít méně. Mají výraznější osvěžující kyselkavou chuť a jsou příjemně křupavé. Přidáme-li je do polévky, umí ji zahustit podobně jako okra. Můžeme je i vylisovat a ještě čerstvé použít těsně po dopečení sušenek k jejich dekoraci. Vymačkané kvítky totiž po přitlačení na ještě horké sušenky zvadnou a přilepí se k nim, aniž by výrazně ztratily barvu. Nebo je můžeme uvěznit v ledových kostkách , kterými v létě osvěžujeme nápoje.

Štěpíme v zahradě, sadě i katastru Jaro je příhodný čas, abychom rozmnožili ty ovociny, které nám nejvíce chutnají, zachránili odrůdu ze starého torza v opuštěném sadu či během vycházky zušlechtili plánku v katastru. Jak postupovat, aby naše úsilí bylo korunováno úspěchem, si povíme v následujících řádcích. Jak vybrat správný způsob roubování Štěpení je velmi výrazným zásahem do života každého stromu, proto se jej snažíme provádět co nejcitlivěji, každému stromu na míru. Obecně je nejlepší přeštěpovat mladé stromy, ještě nerozvětvené hrotáky či základy korunek. Samozřejmě lze citlivě proštěpit i starší stromy, vyžaduje to však již pokročilejší zahradní um, dostatek roubů i několik let péče pro následné zapěstování, dokud štěp není samostatný. Vyhýbáme se drastickým zákrokům, při kterých je zvykem přeštěpovat starší stromy „na kmeni“. I při roubování a přeštěpování platí zásada, že nevytváříme poranění, která strom nemůže zahojit. U jabloní neděláme rány o průměru nad 10 cm, u peckovin by velikost ran neměla přesáhnout 5 cm. Samotný způsob roubování volíme zejména podle poměru tloušťky podnože a roubce a také podle přítomnosti nebo nepřítomnosti mízy v době našeho roubování. Kdy roubujeme Čas roubování a pořadí roubovaných druhů nejednou vrtá v hlavě nejednomu štěpaři. Staré přísloví říká, že roubovat začínáme venku tehdy, když je štěpař schopen udržet nůž, aniž by mu mrzly ruce. V našich končinách tento termín většinou připadá na konec února, kdy už můžeme spojkovat třešně, višně, postupně i švestky, meruňky, hrušky, kdoule, jeřabiny i oskoruše, jako poslední si necháváme jabloně, moruše a kaštany na polovinu dubna. Pořadí roubování nám napoví i roubky uskladněné ve sklepě a posloupnost jejich rašení. Pokud má podnož nalité pupeny, znamená to, že pletiva jsou aktivní, a můžeme roubovat. Pozor, v tomto období ještě ne jakýmkoli způsobem! V časném stadiu jara používáme způsoby, které nevyžadují přítomnost mízy. Čím více budeme se roubováním otálet, tím více budeme muset během léta bojovat s podrůstajícím podnožem a následně nám naroste štěp s menším přírůstkem. Broskve a mandle lze roubovat iv jarním období, lepší výsledky však získáme při srpnovém očkování. Rouby těchto druhů totiž velmi rychle raší a obtížněji je udržet ve stavu vhodném ke roubování. Také je možné, že po jarním roubování následně více trpí klejotokem. Nezapomeňme na kvalitní a pořádně nabroušené nářadí, které je nezbytným předpokladem úspěchu. Nářadí pro roubování (A) Štěpařský/očkovací nůž, (B) Ovocnářská žabka, (C) Dvousečné nůžky, (D) Štěpařská páska, (E) Velmi jemný brusný kámen, (F) Označovací štítky, (G) Štěpařský vosk, (H) Pouzdro na nůžky    Způsoby roubování mimo proudění mízy Období, kdy pod kůrou stromů kypí míza, je poměrně krátké, proto každý zahradník rád sáhne i po způsobech, které její přítomnost nevyžadují. Výhodou brzkého roubování je výborné srostnutí, slabší podrůstání podnože a silný růst naroubované části. Spojkování (kopulace)  Jedná se o zcela základní způsob roubování, jelikož spojkovací řez využíváme i při jiných způsobech roubování – bočním plátkování, roubování pod kůru, přemosťování a dalších. Při spojkování spojujeme vroubek a podnož, jejichž průměry jsou buď stejné nebo téměř stejné. Spoj provedeme šikmým řezem a následným přiložením obou komponentů. Řez oproti pupenům není nutnou podmínkou, i když vyrašený pupen hned oproti spojkovacímu řezu může v mnoha případech zachránit štěp. I proto je dobré tento poupě při vázání obejít. Zcela klíčové pro provedení vynikajícího spojkovacího řezu je nacvičení si štěpařského postoje . Ruku s roubem držíme nehybně přitlačenou na prsou, přičemž pohybujeme jen rukou držící nůž. Tato ruku je také poměrně zafixovaná, tah provádíme zádovým svalstvem.      Nástavbou je spojkování s jazýčkem, tedy anglická kopulace . Tento způsob šetří práci a umožňuje dělení úkolů. Štěpář nemusí štěpence hned vázat, případně jeden člověk roubuje, jeden váže. Práce při použití anglického spojkování je podstatně snazší a rychlejší. Pokud však roubuje člověk o samotě, vystačí si is obyčejným spojkováním. Voskovat stačí ranku na vrchní straně roubce. Při spojkování je třeba dbát, aby řezy neměly vypouklé „bříško“, musí na sebe dokonale přiléhat. Tento způsob je výborně použitelný při roubování v ruce i při roubování do korunky. Spojkování (A) a anglické spojkování (B) Při vázání pásku dobře utahujeme, pupeny můžeme také obvázat, nevynecháváme je. Místo roubování obvážeme hustými závity. Úvazky kontrolujeme, včas povolujeme a odstraňujeme, aby se nezařízly do hrubnoucího stromku. Správné a nesprávné spojkování (A) Správné spojkování – je nutné, abychom přikládali kambium na kambium alespoň z jedné strany. Není třeba, aby byl vroubek vycentrován. (B) Nesprávné spojkování – řezné plochy odpařují příliš mnoho vody a zasychají. Taková chyba se nám nestane při použití anglického spojkování. Boční plátkování Tento způsob se používá v případě, je-li podnož silnější než roub. Na roubce provedeme šikmý spojkovací řez. Podnož seřízneme kolmo nůžkami nebo pilkou. Přiměřujeme si délku spojkovacího řezu na roubce a stejný protějšek uděláme na podnoži. V případě hrubšího průměru podnože (3-5 cm) použijeme 2 roubky, při ještě hrubším více roubů. Na roubce musí zůstat trčet půlměsíčková ranka, která zajistí zahojení rány na podnoži. Vzniklé rány je třeba důkladně zavoskovat, aby nevysychaly. Způsob je také možno provést s použitím jazýčku. Boční plátkování Při roubování většího počtu podnožů používáme plátkování s jazýčkem, princip i výhoda je stejná jako při anglickém spojkování. Pro hojení je třeba, aby nad řeznou ránou podnože zůstala trčet půlměsíčková ranka vroubku (A). Nižší poloha roubce je vadou. Štěpení do rozštěpu Starý způsob roubování, v minulosti používaný univerzálně. Jeho nespornou výhodou je jednoduchost a dobré ujímání roubů. Výsledek je dobrý zejména na podnožích tenčího průměru, kde se vzniklá rána rychle zavalí. Tímto způsobem lze při roubování dobře uplatnit i tenčí roubky. Způsob je dobře použitelný pro jádroviny, u peckovin pouze u tenčích podnoží, u hrubších způsobuje rána rozštěpu klejotok. Podnož nejprve seřízneme kolmo pilkou nebo nůžkami, ránu začistíme žabkou. Ve středu řezu podnož rozštěpíme do hloubky asi 4 cm. Rozhodneme-li se tímto způsobem přeštěpovat hrubší podnože, je nutné podnož ve vzdálenosti 5-6 cm od řezu stáhnout provázkem, aby se podnož nerozštěpila příliš hluboko. Roub seřízneme souměrně ze dvou stran, přičemž pupen zůstane těsně nad bočními řezy. Oba řezy musí dobře přilehnout o stěny rozštěpu, proto jsou složitější. Do rozštěpu vkládáme 2 roubky naproti sobě. Podobně jako při plátkování je třeba, aby nad úroveň rány podnože trčely půlměsíčky. Ujistíme se, že podnož vyvíjí na roub největší tlak v místě kambia a také že spojení komponent je v čem největší délce. Všechny rány důkladně zavoskujeme. Štěpení do rozštěpu Základní předpoklad úspěchu při tomto způsobu je umístění obou roubů tak, aby se dotýkaly kambie podnože. Klín vrouble má do roztřepené mezery padnout co nejlépe. Při nesprávném vsazení roubky zasychají. Při dodržení této zásady se roubky spolehlivě ujímají. (A) jsou nesprávně vsazené roubky – kambium se nekryje, (B) zobrazuje správně vsazené roubky, přičemž podnož vyvíjí největší tlak na kambium roubce. Opět je nutné, aby půlměsíčky trčely nad úroveň řezu podnože. Štěpení v době mízy Tímto způsobem myslíme především metodu pod kůru a všechny její obměny (např. Tittelův způsob). Štěpení pod kůru je obecně méně náročné na techniku ​​řezu, proto s ním většinou začínáme při získávání prvních zkušeností. Vyžaduje však velkou trpělivost a pozorovací talent, protože musíme správně vystihnout čas mízy. A toho se často ne a ne dočkat. Například třešně můžeme spojkovat už v únoru, ale desek mízy na roubování pod kůru může nastat až ve druhé polovině dubna. Jak zjistíme, že už je vhodný termín pro tento způsob roubování? Nad předpokládaným místem roubování provedeme pokusný zářez do kůry – ta se musí zcela oddělit od dřeva. Pokud se kůra jakkoli třepí a pásky kůry zůstávají přilepená na dřevě, můžeme se snažit jak chceme, ještě nenastal správný čas. Tímto způsobem přeštěpujeme podnože tlustší než roub. Při přeštěpování stromů na jinou odrůdu jsou největší přípustné řezy na hlavách u jádrovin 10 cm, u peckovin 5 cm. Postup začíná řezem kolmým na podnož a následným zahlazením ostrým nožem. Počet roubů volíme podle tloušťky podnože. U podnože silné méně než 2,5 cm postačí jeden roub. Při průměru do 5 cm stačí 2 roubky proti sobě. U hrubších podnožů používáme 3 a více roubů, aby byl celý obvod řezu rovnoměrně vyživován a rána se zahojila. Kůru nařežeme kolmo na první řez v délce asi 3 cm. Kůru oddělíme od dřeva. Roub seřízneme spojkovacím řezem a na spodní straně roubku provedeme malý řez oproti velkému, aby se kůra na konci roubce při zasouvání pod kůru nevyhrnula. Roub zasuneme pod otevřenou kůru podnože. Půlměsíček na roubce zůstane opět nad úrovní řezu podnože. Vazba při tomto způsobu musí být opravdu tuhá, aby kambiální vrstvy k sobě těsně přilnuly. Také voskování musí být důkladné. Způsobem pod kůru můžeme uplatnit kromě přeštěpování hrubších podnožů i při přemostění ran na kmeni způsobených ohryzem či jiným poškozením. Použít můžeme buď roubky příslušného druhu nebo samotné výhony vyrostoucí zpod místa poranění. Štěpení pod kůru Jednoduchý způsob roubování vyžadující přítomnost mízy. Jelikož oddělená kůra na roubce vyvíjí jen minimální tlak, je nutné při tomto způsobu obvazovat velmi těsně. Pro zahojení rány je třeba, aby půlměsíčkové ranky roubce trčely nad úroveň řezu podnože (A). Co je základem úspěchu roubování? Aby se vroubek ujal, musí dojít ke srostnutí, tedy vyplnění všech mezer mezi podnoží a roubem hojivým pletivem – kalusem. Předpokladem srostnutí je co nejvyšší míra překrytí vrstvy kambia na podnoži s vrstvou kambia na roubce. Tyto vrstvy se téměř dokonale kryjí při spojkování, naopak při roubování pod kůru se kryjí minimálně. Tento problém nižšího překrytí kambiálních vrstev při roubování pod kůru se snaží řešit např. Tittelův způsob roubování pod kůru. Kambium – vrstva dělivého pletiva, která produkuje buňky dřeva na své vnitřní straně a buňky lýká na vnější straně, zajišťuje hrubnutí kmene a větví dřevin, hojení ran, a také rostoucí roub s podnoží při roubování. Proč se mi jarní roubování nepodařilo? Nejčastější příčinou neúspěchu není ani tak nekvalita řezu, spíše se pod nezdar podepíše výběr nesprávného způsobu roubování – například. roubování pod kůru v době, kdy není přítomna míza. Tento neúspěch je velmi častý u třešní, které navzdory brzkému rašení nastupují do plné mízy poměrně pozdě, často až ve druhé polovině dubna. V neposlední řadě jsou za případným neúspěchem i špatně uskladněné roubky: ať už předčasně vyrašené nebo naopak zasušené. Proč mi roubek jen rozkvetl? Pokud nám rozkvete roub při roubování jabloní a hrušek, nic se neděje. Tyto druhy obsahují smíšené poupata – postačuje květiny vyštipnout a následně nám krásně vyroste letorost. Jiná situace nastává u peckovin, kde se na bočních poupatách jednoletého dřeva mohou vyskytovat jen květní poupata (obzvláště u třešní a višní, ale jev platí pro všechny peckoviny, přičemž výjimky z pravidla samozřejmě jsou). Pokud chceme zachránit starou višnu, může se stát, že nám léta budou roubky jen kvést. V vyprávění zahrádkářů se občas setkáme s téměř až mýtickými příběhy o nemožnosti zaštípání konkrétního stromu. Přitom recept na úspěch je jednoduchý – na vroubku peckovin (např. višní a třešní) se nesmí nacházet jen boční pupeny, ale měly by obsahovat i pupen vrcholový. Pokud roubujeme tenké rouby ze starých stromů, tato zásada se může stát klíčovou. Při odběru roubů z mladých stromů je založení květů v bočních poupatách méně pravděpodobné. Štěpením to nekončí Pokud jsme zaštípili hruškovou plánku v přírodě nebo očkovali broskvový semenáček v zahradě a nemusíme ho přesazovat, máme nespornou výhodu bujnosti růstu a rychlosti vývoje mladého stromu. Přesto se však musíme během roku ke stromu začátkem léta vrátit, abychom uvolnili a složili úvazek. Po několik následujících let zase na jaře provádíme řez. Tři až čtyři roky po roubování by již štěp vysazený na trvalém místě měl být dostatečně vyvinut (ne však vždy), aby několik let vydržel i bez naší péče. Nejvíce péče vyžadují stromy přeštěpené „na hlavu“, tedy většinou způsoby, kde bylo použito 2 a více roubů (do rozštěpu, pod kůru, boční plátkování). Při následné výchově štěpu dochází k zakracování výhonů, opakovanému čištění podnože, odstraňování konkurenčních výhonů i snižování počtu původních roubů na hlavě. Počáteční větší počet roubů má za cíl zajistit dostatečnou výživu a růst kalusu po celém obvodu rány. Pokud je vše v pořádku, rána se během 2-4 let zcela zahojí novým kalusem. Štěpení ze stromu na strom Výborný způsob roubování nejen pro líné zahradníky ☺. Při tomto způsobu nám odpadá pracné odkládání roubů do sklepů a opakovaná kontrola jejich stavu. Je výborně použitelné tehdy, pokud roubky nepotřebujeme daleko a dlouho přesouvat – například. mezi sousedícími zahradami. Čím více jsou roubky narašené, tím dříve je třeba je zaštípit. Pokud z pupenů vyraší lístky, je lepší již ukončit roubování a kochat se krásou jarní přírody. Stále však můžeme zajít do sklepa a pokračovat ve roubování roubami uskladněnými ☺. Hurá do roubování!

Únor - měsíc, kdy příroda tajemně ožívá a budí nás ze spánku nevšímavosti Únor v sobě skrývá obrovskou radost. Nenápadnou, nevidělou, ale silnou jako podzemní řeka . Že všechno ještě spí? Jak by mohlo! Slunce se přece zvedá ze své dočasně snížené dráhy a jeho paprsky přestávají být zubaté. Míza už naplno kypí a běda každému, kdo roubky nenasbíral v prosinci a lednu. Puky bobtnají a nafukují se jako takové balonky. A najednou to přijde. První otevřený puk. Velký třesk tak tichý a přece tak podmanivý, že mu od jihu po nejsevernější sever neodolá nic. Probouzení každým pukem propuká stále víc a víc. Ještě zimními posly jara jsou nejspíš droboučká a později už svěsela se ve větru houpající náušnice – jehnědy lísek . Následují je nejprve nesmělé, ale brzy už životem bzučící vrby rakyty. Když však stráně pozlatí květiny dřínů a zanedlouho na kraji vinice narůžověle zbělají mandle, už nemůže být pochyb, že spánek pominul. A když únor březnu podá stráž, třešně svým načervenalým nádechem otevřených poupat prozradí, že s jejich roubováním nemůžeme otálet ani o den více. Tam, kde včera byl ještě malý, zcela nepozorovaný pupen, jen kopeček na kůře, je dnes zde lístek, tam květ, jinde už celý zelený letorost a všude nový život! V obrovských poupat jeřabín jsou doslova poskládány celé větve. Jakmile odpadnou jemné šupinky, které byly střechou během zimy, vyskočí ven letorost jako šaty Popelky a vy se jen divíte, jak se tam mohl vejít. Když v pozdním létě očkujeme spící očka a roubujeme spící roubky a za pár měsíců sejeme semínka nebo vysazujeme stromky, stále znovu je zkoušena naše víra i naděje. Bude mít naše práce šťastné jarní pokračování? Je ono malé a nepatrné dost silné na to, aby se na jaře probudilo a vzchopilo? Vyklíčí či nevyklíčí? Jaro se však začíná dít a my chodíme samou radostí po čtyřech. Přesvědčujeme se, že všechno je v pořádku, že příroda nezapomněla, co má dělat a my jsme svůj díl práce odvedli dobře. Drobné klíční lístky jabloní, hrušek a třešní se objeví tam, kde jsme je semínka na podzim uložili odpočívat. Nebo spíše jinak: my jsme je uložili do půdy, abychom my mohli odpočívat. Oni potichu a nebadaně, ale zato poctivě pracovali po celou zimu, aby se najednou v jednom okamžiku prodrali ze země na světlo. Mirabelky, mandle, meruňky a broskve svou mohutnou životní silou zvedají půdu, vytvářejí kopečky, ba přímo slyšíme, jak rostou. Ve zdánlivě spících očkách, které jsme tak nesměle vnášeli do kůry během léta, se nejprve objeví tečka. Červená či oranžovohnědá. Nebo úplně světla. Šupinky odpadnou, pozdraví nás první nesmělé lístky, odběhneme si jen toť na kávu nebo na kus řeči se sousedem a po návratu nám mívá statný letorost budoucího stromu.   Toto probouzení i nás probouzí ze spánku nevšímavosti a shonu. Jakoby volalo: Zastav se! Poslouchej! Voní! Buď pozorný! Chvíli nepracuj! Chvíli nemysli! Alespoň chvíli žasni! V době probouzení není radno trávit za stěnami domu, bytu a kanceláře ani o kapku více času, než je nezbytné. Takové množství ohromných maličkostí lze promeškat jen na jaře. I když byste do konce roku už nic nezmeškali, nestihnete-li jarní probouzení, ukrátili jste se o nezměřitelné množství úžasu. A to už se dohnat nedá. Hojnost úžasu nad vší krásou přeje Tým Domov stromů.

Začátek roku jako nový začátek pestrého ovocného sadu Teprve nedávno jste dokončili výsadbu stromů a už vás svědí ruce, ale nevíte, jaké práce se chytit? Neváhejte ani chvíli, protože zahalku v tomto období už v jiných částech roku nedoběhnete ani cvalem. Leden pilně využívejte pro mravenčí práci kolem přípravy sazenic do sadu pro další roky. Klíč je jednoduchý: potřebujete kvalitní podnože a zároveň roubky věhlasných odrůd. Ve správný čas je necháte srůst spolu – spojíte divokou, houževnatou část s tou ušlechtilou a citlivější. Obě tyto součásti si chystejte v hluboce zimním měsíci leden. Vypadá to jako paradox, ale právě v těch měsících, kdy celá země spí, má ovocnář plné ruce práce. Den je krátký a rád by toho hodně stihl. Ošetřuje staré sady, ostří si nářadí, shledává kvalitní roubky pro další množení a po večerech louska semínka budoucích dlouhověkých stromů. Ovocné stromy skryté v semínkách Základem úspěchu v tomto období je právě příprava osiva pro budoucí podnože . Prokrajujete jablíčka a vybíráte semínka, mačkáte uhniličené plody hrušek plánek, což vám ještě zůstaly od podzimu, rozpomínáte se, kde jste nechali pecičky od léta. Aby bylo zřejmé – s touto prací je třeba začít už mnohem dříve – během léta a v časném podzimu, kdy vyberete zdravé a bujné stromy, které se stanou rodiči budoucího potomstva. Proč semínka nevyklíčí v zimě Přípravou semínek v této době můžete dohnat ještě hodně, co jste zameškali na podzim. Neobejdete se však bez stratifikace (z lat. stratum – vrstva). Tímto vrstvením semínek do vlhkého substrátu překonáte jejich přirozený spánek bránící vyklíčení uprostřed zimy. Tím substrátem může být písek, piliny nebo dokonce vlhký mech. Optimální teplota se pohybuje mezi 0–6 °C , vlhkost substrátu by měla být 70–80 % . Podstatné je čas stratifikace naplánovat tak, aby semínka začala klíčit až na jaře, kdy už nehrozí jarní mrazy. Tedy nejdříve ve druhé polovině až koncem dubna. Jabloně a hrušky stačí nakličovat 3 měsíce, většina peckovin vyžaduje až 4 měsíce. Jabloně umí vyklíčit i bez stratifikace. Semena je třeba před jarním výsevem namočit a následně propláchnout čistou vodou. Odbourají se tak látky bránící vyklíčení. Pokud semínka začnou předčasně klíčit, je třeba je buď rychle vysít nebo zpomalit klíčení prudkým snížením teploty (na 0-1 °C). Silně naklíčeným semenům se lámou klíčky a tak přicházíte o cenné a pracně získané osivo. Jarní výsev Semínka následně vysévejte na jaře do řádku během dubna, kdy je ještě půda vlhká. Vyplatí se sít co nejřidčeji (semínka optimálně 5 cm od sebe) – pro tento účel můžete použít do špici ohnutý plech. Při přehuštěném výsevu se semenáčky slabě vyvíjejí, hynou a rostou jen ty nejschopnější. Řídkým výsevem si ušetříte spoustu osiva, které by jinak vyšlo nazmar. Podzimní výsev má přednost Poté, co jsme zmínili vše potřebné o zimní přípravě osiva a stratifikaci, však připomínáme, že tento náročný a zdlouhavý proces můžete zcela vynechat, pokud semínka vložíme do půdy ještě na podzim. Semena tak překonají zimní spánek přirozeně a na jaře začnou klíčit. V případě, že nám nehrozí přílišné škody hlodavci, není třeba výsev semínek odkládat a po smíchání s pískem semínka vysít už na podzim a přikrýt kompostem. Písek případným nechtěným návštěvníkům skřípe pod zuby. Kompost zase zabrání vytvoření přísušku , tedy ztvrdlé povrchové vrstvy zeminy, přes kterou by se semínka jen těžko drala na povrch. Ušetřená práce za to stojí. Pokud nemáte žádné podnože nachystané z předchozího roku a rádi byste již v tomto roce roubovali své štěpy, můžete si je zakoupit v naší ovocné školce . Máme v nabídce široký výběr podnoží pro různé druhy vhodných pro vypěstování mohutných dlouhověkých stromů i stromků do malých zahrad. Můžete také pohledat semenáčky plánek v zarůstajících křovinách, kde si je na jaře zaštípíte. Dobře uskladněné rouby – základ úspěchu! Leden je také ideálním měsícem pro odběr roubů pro další množení. Stromy jsou stále v hlubokém spánku. Vhodným časem je vlhko během odměku, neřežte naopak během silných mrazů. Ty totiž vysušují dřevo. Klíč pro výběr odrůd je jednoduchý: množíme odrůdy, které nám nejvíc chutnají a kterým se dobře daří v podmínkách prostředí, kde budeme pěstovat. Upřednostňujeme také odrůdy, jejichž nositeli jsou staré stromy v našem okolí. Můžeme tak výrazně přispět k záchraně dávno zapomenutých ovocných pokladů. Pokud nemáte vlastní zdroj roubů nebo chcete obohatit Vaši sbírku odrůd o něco zajímavého, můžete navštívit některou z burz roubů , které se ve vašem bližším či vzdálenějším okolí pořádají. Například koncem února 2025 budou tři burzy roubů s materiálem iz naší školky či z Genofondového sadu Súš na třech místech: přímo v Moravském Lískovém, ve Zvolenu a v Košicích. Co je však třeba přesně řezat, pokud máte vlastní zdroj? Vroub je neborostek, mladé jednoleté dřevo, které narostlo během uplynulého vegetačního období. Najdete jej zejména v obvodových, dobře osvětlených částech koruny. Dřevo musí být pevné, vyzrálé , s dobře vyvinutými pupeny . Jednoleté výhony zevnitř koruny nepožívejte – výhony kvůli nedostatku světla většinou nevyzrají. Některé staré stromy jsou natolik vysíleny úrodami a věkem, že mladé dřevo se vám v celém obvodu koruny nepodaří najít. V takovém případě strom citlivě prořežte a v dalším roce si můžete vybírat z dostatku mladého dřeva. Aby zůstaly větvičky životaschopné, nesmí vyschnout ani předčasně vyrašit. Uložte je tedy do tmavého, dobře izolovaného sklepa či vodovodní šachty. Teplota by se měla pohybovat od 0 °C do 5 °C , nejlépe je zastrčit rouby do vlhkého písku. Dobrým místem je i bramborový sklep. Pokud takové možnosti nemáte, zabalené vroubky můžete uchovat iv chladničce – zabalte je do vlhkých novin či kuchyňské utěrky a igelitového sáčku a pravidelně kontrolujte, zda vám neplesniví. Před samotným roubováním mládky namočte na pár hodin do vody, aby si doplnily ztracené zásoby vody. S roubováním nemusíte čekat až do jara. Již během zimních měsíců můžete v pohodlí sklepa roubovat v ruce. Ušetříte si tak mnoho práce v jarním období, kdy sadář neví, čeho se spíše chytit.

Vánoce za námi, nový rok před námi. Věříme, že během Vánoc Vám chutnou společnost dělali i jablíčka a budou Vám ji dělat i během nového roku. Dnes si představíme tři odrůdy, které jako by vypadly z vánočních pohádek. A zároveň si na nich můžete pochutnat i v lednu. A co potřebují dobré vánoční pohádky? Hvězdné obsazení Jistě jste už slyšeli o zvyku na Štědrý den příčně krájet jablka a dívat, zda na průřezu jádřinec se semínky vytvoří krásnou HVĚZDU a tedy přinese zdraví a štěstí jeho majiteli či celé rodině, nebo vytvoří spíše kříž či je červivé, což mělo značit neštěstí či nemoc. Možná i sami tento zvyk udržujete. Inu, s jablkem API HVĚZDOVITÉ po rozkrojení dostanete hvězdy hned dvě , jednu tvořenou jádřincem a další, která ji kopíruje pěticípým tvarem plodu. A po rozkrojení nezhnědne , zůstane pěkně světle žlutá. Zažít v prosinci pohled na strom obsypaný hvězdičkami , byť mrze a sněží, je také silný zážitek - takový malý vánoční zázrak. A když plody obeerete ještě před zmrznutím, můžete si jimi originálně ozdobit vánoční stromeček. Hvězdovitý tvar menších zploštělých plodů, jejich pozdní zrání , tužší slupka, tvrdá, křupavá , šťavnatá, sladkokyselkavá dužina a výdrž na stromě hluboko do zimy jsou typickými znaky této odrůdy, jejíž původ je sice ne přesně znám, ale sahá jistě. Jmenem Api se označuje skupina odrůd jabloní, které můžeme vystopovat až do doby římské , kdy je zřejmě jistý Appius Claudius přinesl z Peloponésu a zaštípil prý na dulu. O výběru zrovna tohoto podnože sice můžeme silně pochybovat, protože má s jabloněmi špatnou afinitu, ale není pochyb, že nejranější písemný záznam o této odrůdě máme ze 17. století od švýcarského pomologa Johanna Bauhina, který o ní mluvil jako o " pomum pentagonum ". Nejstarší německé pomologie zase tvrdí, že Api se nejvíce pěstovaly v alpských oblastech Tyrolska, ve Švýcarsku a jižním Německu. To něco vypovídá o jejich mrazuodolnosti , zejména dřeva. Květy vzkvétají středně brzy až pozdě a také nezvyknou trpět mrazy. Kvůli pozdnímu času zrání a vyšší náchylnosti na padlí jsou vhodné zejména do středně teplých oblastí , ale i do chráněných vyšších poloh . Zřejmě nikdy nebyly příliš rozšířené, jelikož plody jsou menší a chuťově méně výrazné, ale jako velmi dekorativní jablka je zřejmě zvyklí pěstovat zahrádkáři pro potěšení či jako vánoční ozdobu. Jejich plody nejen dozrávají pozdě – a třeba si na tu příjemně osvěžující chuť opravdu počkat – ale i velmi dlouho vydrží , při dobrém skladování někdy až do úrody prvních letních jablek. To je zároveň s unikátním tvarem a vysokou úrodností jejich největší přednost. Velmi vhodné jsou také ke zpracování na mošty a cider . Stromy rostou bujně a do plodnosti vstupují středně brzy, ta je sice vysoká, ale spíše střídavá. Zřejmě minimálně dvakrát tuto odrůdu šťastně zachránili před vymizením . Pomolog Poiteau prý znal tuto raritu jen z doslechu, až v roce 1830 objevil čerstvě pokácený strom a zachránil z něj několik roubů. O 150 let později se zdálo, že tato odrůda opět vymizela, když na ni náhodou ve Švýcarsku narazila paní, které se zdálo podivné, že je uprostřed zimy nějaká jabloň obsypaná drobnými hvězdami a obrátila se na švýcarský Spolek pro zachování starých odrůd . A tak se nám zachovala dodnes ao její uchování pro další generace se můžete postarat i vy. Není všechno zlato co se třpytí v listí, ale… Další dvě odrůdy jakoby vystoupily z pohádky Byl jednou jeden král .  A opravdu, byl jednou jeden král... nebe to byla královna? Inu, v Anglii to byl král, King of the Pippins, zatímco ve Francii královna, Reine des reinettes. A v Německu zase Wintergoldparmäne, tedy PARMÉNA ZLATÁ ZIMNÍ , jméno, které nakonec převládlo iu nás, ač se často nazývá i Zlatá reneta. Reneta po své typické, kořeněné, aromatické, sladkokyselé, vynikající renetovité chuti … doslova královnička z francouzského la reinette. A zlatá? Inu, její barva je zlatožlutá až oranžová s červenými pásky a svítí do dálky. Zatímco původ slova reneta je zahalen královským hermelínem, původ slova parména je již zahalen rouškou tajemství. Podařilo se nám najít čtyři vysvětlení tohoto slova používaného pro několik odrůd, například pro u nás známou Adamsovu, Letní, Šarlatovou, Strauwaldovu či Worcesterskou parménu, ale celkem je ve světě parmén přes 50. Je možné, pochází ze středověkého latinského " pyrus magnus " , tedy " prodlouženým tvarem , to by ale moc na tuto parménu nesedělo. To spíše tvrzení, že parména označovala jablka s hruškovou příchutí . Jiné zdroje tvrdí, že slovo „ pearmain “ se nejprve používalo pro určitý typ hrušek a poprvé se pro jabloně použilo až během 16. století. Prý pochází ze starofrancouzského „ pearmain “ a nakonec z latinského „ parmensia “, tedy „ z Parmy “, tedy tohoto italského města. Další verzí je původ ze středoanglického slova „parmain“ či „permain“, odvozeného z francouzského „ parmaindre “, tedy „vydržet“, které odkazovalo na dlouhou trvanlivost některých parmen. Ať už je to s pojmenováním parména jakkoli, pravda je, že označuje jedny z nejchutnějších odrůd, mezi které tato Parména zlatá zimní rozhodně patří. Horší je to už s její náročností na umístění a péči . Je to odrůda rychlého vývoje , takže sice v mládí ve školce rychle roste a vytváří krásné rovné kmeny, ale rychle i vstupuje do plodnosti a rychle plodí hodně. Takže má i zvyk rychle se vyčerpat a buď zababčit brzy po vysazení na trvalé místo nebo i později během života začít brzy chřadnout a zasychat. Proto jí musíme pomáhat jednak zajištěním dostatečné výživy půdy , ale i dostatečným řezem výchovným, udržovacím a v pozdějším věku i opakovaně zmlazovacím, kterým jí umíme podstatně prodloužit život a plodnost. Vybíráme si ji do lokalit s dostatečně hlubokou, výživnou a přiměřeně vlhkou půdou, ani příliš suchou (kde má malé, padající plody), ani příliš mokrou (kde trpí rakovinou). Ocení nejvíce středně teplé oblasti , spíše otevřené polohy, kde tolik netrpí padlím či vlnačkou krvavou a jinými mšicemi, ale ani strupovitostí, která ji ohrožuje v uzavřených lokalitách s vysokou vlhkostí vzduchu. Sůl nad zlato? Poslední odrůda je jedna ze dvou slovenských, které svým rozšířením přesáhly hranice krajů a dokonce i státu (Druhou je Hontianská končárka, o ní jindy). Je to SOLIVARSKÉ UŠLECHTILE pocházející zřejmě z obce Solivar, která je dnes již součástí Prešova. A je tedy SŮL NAD ZLATO? Tedy Solivarské ušlechtilé nad Parménou zlatou zimní? Pokud bychom soudili podle míry rozšíření po světě, tak těžko, ale rozhodně má také své přednosti. Plody Solivarského ušlechtilého jsou obvykle podstatně větší od Parmény zlaté zimní, šťavnatější a podobně křupavé. Chuťově jsou sice mnohem méně zajímavé, jen sladkokyselé bez výrazného aroma či kořenitosti, ale na vzduchu po rozkrojení téměř nehnědnou a také díky mastné slupce nevadnou a vydrží také přibližně do března. A navíc stromy jsou mnohem méně náročné na kvalitu půdy a polohu , snesou i vyšší a chladnější lokality , ačkoli vzhledem k silnější náchylnosti k strupovitosti je také třeba se vyhnout uzavřeným polohám. Sice vstupují do plodnosti později, ale zase jsou dlouhověčejší než Parména zlatá zimní a jsou méně náročné na řez . Tak jak, vybrali jste si už tu Vaši pohádkovou jabloň?

Návod, jak si vysadit vánoční stromeček, který vám bude dělat radost po celý život a zdobit vaši zahradu celoročně. Tyto Vánoce jste si dopřáli něco speciálního. Ne vánoční stromek jako povinnou jízdu, jako voňavou dekoraci, kterou po Třech králích vyhodíte, seštípkujete či spálíte. Ale vánoční stromek živý , s kořenovým balem nebo v arbotašce. Vánoční stromek jako dárek sám o sobě. Dar, který vám bude přinášet své dary dlouhá léta po vysazení. A) A co za dary jsou to? 1. Mladé světle zelené jehličky nebo pupeny na koncích větviček plné vitamínu C s příjemnou pryskyřičnou vůní a chutí. Můžete je jíst čerstvé nebo nakládané v medu nebo si z nich s medem či cukrem udělat sirup. Lze je také naložit do slaného či sladkokyselého nálevu - tzv. nakládané vánoční stromky. Nebo si je připravte jako čaj či vložte je do vroucí vody a napařujte se nad nimi vy či jídla. Dá se z nich udělat i pivo . Kdy je sbírat: po cca. 3-5 letech po vysazení (aby stihli zmocnět). Získáte je zejména z těchto druhů: borovice lesní , borovice limbová , (i borovice černá a další borovice) duglaska tisolistá , cedr libanonský jedle Nordmannova , jedle balzámová , (i jedle bílá a další jídle) smrk balkánský , smrk obyčejný , (i smrk pichlavý a další smrky) 2. Pryskyřice vytékající z ran nebo z tzv. pryskyřice. pryskyřičných puchýřků. Kdo má odvahu, může ji použít v malém množství jako antiseptickou žvýkačku při zánětu hrdla nebo si připravit s dalšími ingrediencemi (panenský včelí vosk, kokosový olej, jiný tekutý olej) pryskyřičný balzám vhodný zejména k natírání hrudi při dýchacích problémech. Kdy ji sbírat: po cca. 5-10 letech po vysazení (aby stihli zmocnět). Získáte ji zejména z těchto druhů: borovice lesní, borovice limbová (i borovice černá a další borovice) duglaska tisolistá , jedle Nordmannova , jedle balzámová – tzv. jedle kanadský balzám , (i jedle bílá a další jídle) smrk balkánský, smrk obyčejný , (i smrk pichlavý a další smrky) 3. Nezralé samčí šištice v pevném stavu , ještě před otevřením a uvolněním pylu - takové zdravé kyselkavé bonbóny . Buď je můžete jíst syrové samotné nebo v salátu, nebo i tepelně upravené, či jimi zdobit jídla . Kdy : po cca. 10-40 letech po vysazení Získáte je zejména z těchto druhů: borovice lesní - středně brzy (po cca. 15 letech) borovice limbová - brzy (po cca. 12 letech) duglaska tisolistá – brzy (po cca. 10 letech), jedle balzámová – středně brzy (po cca. 15-30 letech), i jedle bílá jedle Nordmannova – středně brzy (po cca. 17 letech) smrk balkánský – brzy (po cca. 10 letech), smrk obyčejný - pozdě (po cca. 40 letech), iz dalších smrků. 4. Nezralé samičí šištice v zeleném stavu , již po opylení, ale ještě před zdřevnatěním. Buď je můžete nařezat na plátky a naložit do sirupu, medu či alkoholu nebo z nich vyříznout jejich sladké a sirupovité „ srdce “ a opražit ho. Sirup ochucený takovými koblihami se v Itálii jmenuje mugolio a původně se dělal z koblih borovice horské, tedy kosodřeviny ( Pinus mugo ), ale dá se dělat z koblih různých dřevin. V Rakousku je zase velmi populární Zirbenschnaps , tedy alkohol, ve kterém byly macerovány koblihy borovice limbové.   Kdy : po cca. 10-40 letech po vysazení Získáte je zejména z těchto druhů: borovice lesní – středně brzy (po cca. 15 letech) borovice limbová – brzy (po cca. 12 letech), i další borovice jedle balzámová – středně brzy (po cca. 15-30 letech), i jedle bílá smrk balkánský – brzy (po cca. 10 letech), smrk obyčejný - pozdě (po cca. 40 letech), i další smrky < 5. "Oříšky" , tedy semínka , která po ručním nebo strojním oloupání můžete jíst syrové nebo osmažené, či vylisovat z nich olej . Kdy : Po cca. 10-15 letech od výsadby Získáte je z těchto druhů: velká semínka: borovice limbová (8x10 mm), (ale také b. Armandova (11x13 mm), b. ohebná (9x11 mm), b. Jeffreyova (9x12 mm), b. korejská (12x16 mm), b. málokvětá (8x10 mm) či b. trpasličí (7x trpasličí) střední semínka: smrk obyčejný (3x4-5 mm) - později, až po cca. 40 letech malá semínka: borovice lesní (2-3x3-4 mm), smrk balkánský – malá semínka (1-2x2-3 mm) 6. Šiškové bobule jalovce vcelku nebo semenné bobule tisu , tedy jen červený šourek z nich, bez semene. V obou případech potřebujete samčí a samičí rostlinu k dosažení úrody, protože jalovce i tis jsou dvoudomé rostliny. Modré šiškové bobule jalovce se většinou sušené používají běžně v kuchyni při přípravě zvěřiny či kysaného zelí , různých nádivek apod. Uplatnění našli iv nápojích , nejen v borovičce a ginu, ale také v různých limonádách, například. ve fermentované balkánské "smrce". Používají se k dezinfekci močových cest , při dně a revmatu , ale je třeba je používat s mírou, neboť ve velkém množství umí podráždit močové cesty. Také se používají při trávicích problémech a problémech se žlučníkem . Nesmějí je užívat těhotné ženy, protože by mohly způsobit potrat. Červené šourky tisu jsou jedinou jídlou součástí prudce jedovatého tisu a jsou sladké a slizovité – takový „sladký soplík“. Při jejich jídle je třeba dávat pozor a nezakousnout do jedovatého semene ani jej nepolykat, jen plivat. Kdy: jalovec : po 5-7 letech od výsevu první plody, které dozrají po 2-3 letech, tis : po 10-15 letech od výsevu B) A jak na výsadbu? Přestože se už teď těšíte na dary vašeho vánočního stromku, dostanete se k nim až za pár let, pokud se stromku u vás bude dařit. Aby tomu tak bylo, je třeba výsadbu pořádně promyslet. 1. KDE Vhodný druh na vhodnou lokalitu První věc, kterou je důležité si uvědomit již při nákupu vánočního stromku, je to, zda je vhodný do půdních a podnebných podmínek lokality, kam ho plánujeme vysadit. Aby pěkně rostl a netrápil se on ani my. Můžeme si pomoci i těmto výběrem druhů podle jim vyhovujících podmínek. Druh Osvit Vlhkost půdy pH půdy Úrodnost půdy Znečištění ovzduší Mrazuvzdorn. Tepluvzdorn. Větruvzdorn. Jalovec obecný 3 1, 2 1, 2, 3 1, 2 3 2 3 2 Borovice lesní 3 3, 2, 1 1, 2, (3) 1, 2 3 3 2 2 Borovice limbová 3 1, 2 1, 2 1, 2 2 4 2 3 Cedr libanonský 3 1, 2 1, 2, 3 2 1 2 3 2 Duglaska tisolistá 2 2 1, (2) 3 1 3 2 2 Jedle balzámová 2 2 1, 2, (3) 2 1 4 2 1 Jedle Nordmannova 1 2 1, 2, 3 3, 2 2 2 1 2 Metasekvoje čínská 1 2, 3 1, 2, 3 1, 2, 3 3 1 3 2 Smrk balkánský 2 2 1, 2, 3 2 3 2 3 1 – mělké půdy Smrk obecný 2 3, 2 1, 2 1, 2 1 4 1 1 – mělké půdy Tis obyčejný 1 2 1, 2, 3 2 3 1 2 2 Tisovec dvouřadý 2 2, 3 1, 2, 3 1, 2, 3 3 2 3 3 Jako legenda slouží následující tabulka. Charakteristika 1 2 3 4 Osvit nejméně náročné na světlo středně náročné na světlo nejvíce náročné na světlo Vlhkost půdy suchá střední (vlhká, ale dobře odvodněná) mokrá (podmáčená) pH půdy kyselá neutrální zásaditá Úrodnost půdy nízká střední vysoká Znečištění ovzduší snášejí obzvláště špatn e snášejí středně snášejí obzvláště dobře Mrazuvzdornost střední (do -23 °C až -29 °C) střední až vysoká (do -29 °C až -34 °C) vysoká (do -34 °C až -40 °C) velmi vysoká (do -40 °C až -46 °C) Tepluvzdornost nízká střední vysoká Větruvzdornost střední vysoká velmi vysoká Všechny námi nabízené druhy jehličnanů jsou z hlediska mrazuvzdornosti vhodné do všech pěstitelských oblastí Slovenska. Některé z nich jsou vhodné i do opravdu extrémních poloh. Dostatek prostoru horizontální i vertikální Také důležité, jak výběr správného druhu pro danou lokalitu, je dopřát stromkům dostatek prostoru . Přestože teď jsou maličké a možná nás to svádí posadit si je co nejblíže domu, mějme na paměti, že všechny jsou v dospělosti statnými stromy . Od nejmenších, ale stále velkých jalovců obyčejných (vysokých 5-15 m ve stromové podobě), až po obrovské velikány duglasky tisolisté (vysoké 40-100 m). V zásadě bychom mohli považovat za směrodatnou při určení vzdálenosti od jiných stromů či konstrukcí předpokládanou šířku koruny v dospělosti, ale uvědomme si, že tenčí kořeny stromů sahají do 4 až 7 násobku průmětu koruny roli hrají i další faktory . Nezapomeňme při umísťování stromků nejen na horizontální vzdálenosti od jiných stromů, domů či jiných překážek, ale ani na vertikální vzdálenosti , ať už nad zemí (např. od elektrických vedení) nebo pod zemí (kanalizace, plynovod, elektrické vedení atd.). Může být fajn mít před jižními okny domu či bytu v létě strom, který zabrání přehřívání a v zimě na něm (na zavěšeném krmítku) můžeme pozorovat ptáky, ale pro tyto účely kvůli nedostatku světla v zimě raději volme opadavé listnaté stromy. A promysleme si dobře, jaká vzdálenost od budovy je bezpečná, pokud by se strom náhodou zlomil vlivem větru či bouře apod. Následující tabulka poskytuje přehled o výšce a šířce druhů v jejich přirozených podmínkách, v sušších lokalitách ve městech mohou být konečné velikosti stromů menší. Druh Výška v dospělosti Šířka v dospělosti Jalovec obecný 5-15 m (kříková forma 4 m) 4 m Borovice lesní 40 m 10 m Borovice limbová 10-25 m 6 m Cedr libanonský 30-40 m 15 m Duglaska tisolistá 40-100 m 20 m Jedle balzámová 15-25 m 5 m Jedle Nordmannova 30-50 m 5 m Metasekvoje čínská 15-35 m 4 m Smrk balkánský 25-30 m 5 m Smrk obecný 30-50 m 10 m Tis obyčejný 3-20 m 10 m Tisovec dvouřadý 20-50 m 8 m Opylovače Záleží-li Vám na tom, abyste měli z vašich jehličnanů i úrodu šišek nebo šiškových bobulí jalovců či semenných bobulí tisu , nezapomeňte, že v dostatečné vzdálenosti potřebují opylovačů - tedy rostliny, které jim poskytnou kompatibilní pyl. Naštěstí u jehličnanů opylovaných větrem se tyto vzdálenosti počítají ve stovkách metrů až kilometrech . Roli zde hrají převládající směr větrů i přítomnost překážek. Jelikož mnohé z těchto druhů snadno opelí i jiné druhy jejich rodu , které v zemi běžně rostou, nejvíce si je třeba dávat pozor na přítomnost opylovačů v případě tisu a jalovce . Druh Opylovače Jalovec obecný samčí rostlina druhu jalovec obecný Borovice lesní kterákoli geneticky odlišná borovice Borovice limbová kterákoli geneticky odlišná borovice Cedr libanonský pravděpodobně samoopélivý Duglaska tisolistá někdy samoopelivá, jindy geneticky odlišný jedinec druhu Jedle balzámová kterákoli geneticky odlišná jedle Jedle Nordmannova kterákoli geneticky odlišná jedle Metasekvoje čínská částečně samoopelivá Smrk balkánský samoopelivý, ale i kterýkoli geneticky odlišný smrk Smrk obecný kterýkoli geneticky odlišný smrk Tis obyčejný samčí rostlina druhu tis obyčejný Tisovec dvouřadý částečně samoopélivý 2. KDY Kdy nastává ten správný čas na výsadbu vánočních stromků? Jednoduchá odpověď je po Vánocích 😊 . Podrobnější zní takto: v době, kdy je půda (již) rozmrzlá, ale (ještě) dostatečně vlhká a teploty nejsou příliš vysoké, takže obecně asi od října do konce března . Postupná adaptace je klíčovým slovem. Pokud bychom vysadili vánoční stromek rovnou z obývacího pokoje (kde je 20+ °C) na zahradu, kde je možná přes den nad nulou, ale v noci i -10 °C, z tohoto teplotního šoku by se stromek nemusel vzpamatovat. Raději volíme postupný přechod z obývacího pokoje do nevytápěné chodby/garáže, na chráněnou terasu a teprve poté do země na zahradu, kde stromek už nic nechrání. Nejlepší tehdy, když už nehrozí v krátké době silné mrazy. 3. JAK Výkop výsadbové mísy Výsadbovou mísu vykopeme alespoň 2krát tak širokou jako je šířka kořenového balu a asi 1,5krát tak hlubokou jako je jeho výška. Čím méně úrodná půda je na místě, tím větší a zejména širší mísa může být. Nejdříve odstraníme travní drny a odložíme si je stranou, ještě se nám sejdou. Nekopeme „jámu“ – a zejména ne v jílovité půdě – ve tvaru květináče , ať už s kruhovým nebo čtvercovým průřezem, neboť kořeny stromu by se chovaly jako v květináči. Velmi těžko by pronikaly do okolní utužené půdy a začaly by se spíše v jámě kroutit a neumožnily dostatečné ukotvení a vitální růst stromku. Naopak, stěny mísy udělejme co nejvíce členité , možná nám pomůže představa hvězdice, ale ta hvězdice rozhodně nemusí být dokonalá. Zejména zeminu pořádně překypříme , aby do ní kořínky měly šanci a tendenci vrůstat. Nepřevracíme vrstvy půdy. Vykopanou zeminu můžeme přímo během kopání rozdělit na tři vrstvy – na nejkvalitnější vrchní, středně kvalitní střední a nejméně kvalitní spodní část – a ty si odložme odděleně. Část té nejhorší zeminy si můžeme odložit zcela zvlášť. Do každé této vrstvy přimícháme kvalitní již vyzrálý kompost , nejlépe kyselejší tzv. listovku z listů stromů z vlastní zahrady (celkem alespoň 40 l) a asi 20 l biouhlí (pozor, ne popel!). Určitě nepřimícháváme nevyzrálý hnůj či nebodaj umělá hnojiva. Samotné zasazení Před samotným zasazením nezapomeneme už těsně vedle jámy odbalit kořenový bal stromku z jutové sítě a rozprostřít kořínky. Stromeček posadíme (nejlépe ve dvou s někým) na lůžko vytvořené ze spodní vrstvy zeminy obohacené kompostem. Na spodek mísy určitě nedáváme samotný kompost, hnůj či nebodaj umělá hnojiva. Stromeček posadíme do takové výšky, v jaké byl posazen ve školce , ani výše, ani níže. Ve dvou pokračujeme i při zakopávání stromku. Jeden z nás přidržuje stromek, aby stál kolmo, druhý postupně přihrnuje vrstvy zeminy ke kořenovému balu. Asi v polovině práce můžeme stromek polit , aby zemina kolem dobře přilnula ke kořínkům. A dokončíme práci až do roviny s okolním terénem . Travní drny , které nám zůstaly po výkopu, na závěr otočíme zelenou částí dolů a poklademe kolem okrajů výsadbové mísy a vytvoříme tak zálivkovou mísu pro stromeček. Mezi travní drny můžeme nasypat tu část nejhorší spodní zeminy, kterou jsme si odložili zvlášť. Zamulčování Nakonec kolem stromku vytvoříme jakoby "donut" (masopustní šišku s dírou uprostřed) z kompostu ve vrstvě alespoň 10-15 cm (alespoň 120 l) a zamulčujeme podobně silnou vrstvou materiálu bohatého na uhlík. Ideální jehličnatou dřevní štěpkou , ale pokud ji nemáme k dispozici, tak můžeme použít i mulčovací kůru, listí, slámu či staré seno. Dáváme pozor, aby se tento materiál nedotýkal kmene ani spodních větví stromku. Mulčím zakryjeme celý prostor výsadbové mísy – průměr alespoň 1 až 2 metry. Řez Jelikož i sazenice jehličnanů s kořenovým balem přišly při vyjímání ze země ve školce o značnou část kořenů (i když méně než při vyorání), je vhodné dorovnat ztrátu kořenů přiměřeným, ale citlivým řezem větví , abychom je podpořili v dobrém startu na finálním stanovišti. Řežeme buď hned po výsadbě nebo nejpozději brzy na jaře ještě před rašením nových výhonků. Vybíráme větve, které příliš zahušťují korunu, zejména spodní tenčí větve, které by časem stejně byly zastíněny vyššími a uschly by. Určitě neřežeme terminál a hlavní větve a vyhýbáme se ranám větším než 1/4 průměru kmene v místě řezu. Dbáme na to, abychom řezem nepoškodili habitus , tedy tvar koruny. Nejcitlivěji postupujeme přitom při douglasce tisolisté, která může mít problém vytvořit dostatek pryskyřice na ochranu vzniklých větších ran (i později o průměru maximálně 4-5 cm). Tento postup není třeba aplikovat při výsadbě stromků z arbotášek Air-Pot , protože při šetrném vytažení z arbotášek, ve kterých byly pěstovány, nepřijdou o téměř žádné kořeny. Zalévání a další péče Po výsadbě nezapomeneme stromek pořádně polit. Pořádně znamená alespoň 30 l, tedy 3 krhlami vody. Během vegetační sezóny v sušších obdobích volíme raději méně časté (2x až 5x za léto), zato vydatné zalévání (50-100 l na jedno polití). Nezapomínejme doplnit vrstvu kompostu a mulče alespoň jednou ročně nebo podle potřeby tak, aby kořenům nekonkurovaly trávy. Na rozdíl od listnatých a zejména ovocných stromů jehličnaté stromy většinou nepotřebují výchovný řez a celkově jsou na péči méně náročné , pokud jsme dodrželi výběr vhodného druhu na vhodnou lokalitu a stromek správně vysadili. Jen to čekání na jejich hmatatelné dary je často delší než na dary ovocných stromů. Ale darem pro nás je také jejich vůně, svěží barva i uprostřed zimy a charakteristická silueta či hebkost jehličí některých z nich. Píchlavé větvičky jalovce ani hladké, ale zato jedovaté, jehličí tisa hladit zrovna nemusíme, ale jehličí ostatních druhů, zejména jedlí, přímo vyzývá k pohlazení. Užijte si vaše vánoční stromky naplno a celoročně.