Zahradníkův rok

V predošlom článku sme prebrali, čo urobiť so stromami či kríkmi počas prvej jari po výsadbe, aby sa po zimnom odpočinku prebrali sviežo k životu a zabezpečili si zdravý rast k úrodnej budúcnosti. Hoci by si niektorí mohli myslieť opak, povýsadbovým rezom naša starostlivosť najmä o ovocné druhy drevín nekončí. Väčšina kultivovaných ovocných druhov je totiž výrazne plodnejšia a produkujú výrazne väčšie plody ako ich divokí predkovia. Preto sa pomocou výchovného rezu snažíme zabezpečiť, aby tieto veľké úrody ovocné stromy uniesli bez poškodenia. Aj pri neovocných druhoch stromov má výchovný rez význam, aby sme predišli rastovým defektom, no niekedy ich môžeme po povýsadbovom reze ponechať tak, aby sa vyvíjali prirodzene bez zásahu. Prečo neignorovať výchovný rez stromov Prečo výchovným rezom zakladáme podstatu úspešného rastu a úrody Podobne ako platí aj u detí, predtým, než môžu začať odovzávať spoločnosti nejakú hodnotu, je potrebné, aby vyrástli a zmohutneli. Tak ako výchovou deťom vštepujeme pevné základy a princípy do života, o ktoré sa môžu oprieť, výchovným rezom zakladáme stromom pevnú korunu. Výchovným rezom zároveň cielene predchádzame problémom, ktoré by sa mohli naplno prejaviť až neskôr. Vo vlhkejších lokalitách bývajú rizikom hubové choroby – preto tu zakladáme otvorenejšiu, vzdušnejšiu korunu s „oknami“ pre slnko. Naopak v teplejších a suchších oblastiach je čoraz častejší problém popálenia plodov slnkom, ktorý zhoršuje vysúšajúci vietor. V takom prípade pri výchovnom reze smerujeme skôr k trochu hustejšej, uzavretejšej korune. Vyberáme kolmejšie rastúce hlavné osi rastu (kostrové konáre) a necháme až na úrody, aby korunu postupne otvorili – bez toho, aby plody trpeli nadmierou slnka.   Rovnako týmto rezom obmedzujeme aj defekty vetvenia, ktoré môžu časom viesť k rozlámaniu stromu pod úrodou alebo vplyvom vetra či snehu: tlakové či konkurenčné vetvenie a ostré uhly nasadenia konárov. Pre (ovocné) stromy je prirodzené (najmä v mladosti) rásť s jedným terminálom, teda s pokračovaním kmeňa. Ak sa v základe koruny vytvoria dva konkurenčné výhony, časom zhrubnú, začnú sa vytláčať a veľmi často vzniká miesto, kde môže dôjsť k rozštiepeniu. K tlakovej situácii dochádza aj vtedy, keď bočný konár vyrastá z kmeňa pod príliš ostrým uhlom. Výchovným rezom tieto chyby tlmíme a podporujeme poloprirodzený tvar koruny. Výnimky potvrdzujúce pravidlo spôsobu rezu: broskyne a previsnutá moruša Slnkomilné broskyne, ktoré plodia už na jednoročnom dreve a často ich trápi kučeravosť listov, je potrebné rezať každoročne a hlboko, aby zostali vitálne a zároveň plodné. Preto nám rez na kotlovitú korunu bez terminálu – ktorá vpustí dostatok slnka na plody aj listy – v praxi nezvyšuje nároky na prácu. Pri ostatných druhoch by založenie kotlovitej koruny často zbytočne zvyšovalo potrebu rezu, keďže stromy si aj tak „budú chcieť“ terminál zvoliť. Broskyne režeme tak, že viac konárov po reze ostane na zemi ako na strome. Vyberáme 3 kostrové konáre a postup je blízky rezu viniča: ponechávame konáre na tohtoročnú plodnosť (zakracujeme ich) a zároveň nechávame čapíky, z ktorých v ďalšom roku vyrastú rodiace konáre. Rezu broskýň sa budeme podrobnejšie venovať inokedy, vo videu nám ho predstavili náš Janko a Ľudo. Špecifická je aj previsnutá moruša, ktorú režeme každoročne, aby si udržala tvar, rast aj plodnosť. Keďže rodí na letorastoch, rezom neodstraňujeme kvetné puky.   Ďalšie dôvody, prečo výchovný rez nevynechávať Výchovným rezom stromom pomáhame udržať si „mladosť“, aby sa „nezababčili“ – teda aby ich príliš skoré a veľké úrody zbytočne nevyčerpali a nespustili predčasné starnutie. Kombináciou výchovného, neskôr udržiavacieho a napokon zmladzovacieho rezu sa usilujeme čo najdlhšie zachovať optimálny pomer medzi rastom a plodnosťou. Súčasne sa snažíme neponáhľať so zakladaním druhého poschodia kostrových konárov, aby prvé poschodie nebolo zbytočne zatienené. Druhé poschodie preto zakladáme až v zodpovedajúcej výške podľa druhu, odrody a podpníka (cca 1,2–1,5 m nad prvým poschodím). Počas výchovného rezu odstraňujeme aj výhony vyrastajúce z podpníka, aby strom neinvestoval energiu do podpníkovej časti na úkor ušľachtilej časti. Čo je teda cieľom výchovného rezu? Cieľom výchovného rezu je strom, ktorý sa vyvíja správnym smerom, má silné prírastky, do fázy plodnosti vstupuje postupne a jeho základný tvar zodpovedá druhu či odrode. Skôr než k samotnému rezu pristúpime, mali by sme si ujasniť, ako má strom približne vyzerať, a premyslieť si, aký efekt budú mať konkrétne zásahy. Keď s rezom začíname, platí pravidlo „dvakrát premysli a raz rež“ – no nie je to výzva na strach z rezu, práve naopak. Kedy a ako dlho robíme výchovný rez Výchovný rez vykonávame v predjarí, spravidla vo februári, keď už pominú najsilnejšie mrazy, alebo v marci. Pri kôstkovinách je vhodné rezať čo najviac až v marci; pri broskyniach a marhuliach ideálne v čase, keď sú puky narašené. Ak režeme skôr, môžeme ponechať krátke pahýliky či čapíky a načisto (t. j. na púčik alebo na konárový krúžok) dorezať až v marci. Pokiaľ sa dá, režeme za slnečného počasia a pri nižšej vlhkosti vzduchu. Dĺžka obdobia výchovného rezu závisí od druhu, odrody, podpníka aj od podmienok lokality. Hlavným cieľom je udržať dobrý pomer medzi rastom a plodnosťou. Zjednodušene: ak strom rastie príliš slabo, režeme hlbšie (tzv. dlhý až stredný rez) a výchovný rez trvá dlhšie. Naopak, pri príliš bujnom raste oproti optimu (v prvých rokoch približne 60–70 cm) režeme plytšie (tzv. stredný až krátky rez) a po kratšie obdobie. Pri jadrovinách zvyčajne realizujeme výchovný rez dlhšie než pri kôstkovinách. V teplých a suchých oblastiach, na pôdach slabšej kvality, pri tlaku hlodavcov či vošiek alebo v extenzívnych podmienkach lúčnych sadov vychovávame stromy spravidla dlhšie než tam, kde majú dostatok vlahy a živín a bez tlaku oslabujúcich živočíchov. V praxi to vychádza približne na 4 až 8 rokov od založenia koruny, no v náročných podmienkach môže ísť aj o 10 rokov. Ako pri výchovnom reze postupujeme Rovnako ako pri povýsadbovom reze zakracujeme predovšetkým jednoročné výhony. Ak sa strom vyvíja dobre, intenzitu zakracovania z roka na rok znižujeme – teda režeme postupne menej výrazne než v období povýsadbového rezu. Podľa sily rastu volíme buď stredný rez (o ½ dĺžky jednoročného výhonu), alebo krátky rez (o 1/3 dĺžky). Sila rastu pritom závisí aj od vonkajších vplyvov, napríklad prítomnosti hlodavcov či vošiek, od sucha alebo od toho, či je výsadbová misa zarastená trávou. Vo vzťahu k rezu pritom platí jednoduchá matematika: ↓⇒↑, teda čím hlbšie, tým bujnejšie Inak povedané, čím hlbšie v predjarí výhon zakrátime, tým výraznejšie bude strom v danom roku rásť v mieste pod rezom – samozrejme za predpokladu, že ho výrazne neoslabia nepriaznivé okolnosti. Typy rezu podľa dĺžky zakrátenia Krátky – výhon skracujeme o viac ako 1/2 až 2/3 dĺžky – výraznejšie podporíme vetvenie v bazálnej časti výhonu. Používame ho najmä pri povýsadbovom reze na jar. Naopak, krátky rez počas vegetácie potláča rastu.Stredný – skracujeme približne o 1/2 výhonu – podporíme vetvenie v strednej časti výhonu; u niektorých druhov sa tvorí plodný obrast na báze výhonu. Využívame najmä v 2.–3. roku po výsadbe.Dlhý – skracujeme o 1/3 až 1/2 výhonu – následne vyrastené letorasty bývajú kratšie, pod nimi sa diferencujú kvety a pod nimi môže ostať vyholený konár. Používame najmä v 4.–5. roku po výsadbe alebo vtedy, keď strom rastie príliš bujne. Práca s terminálom Pri reze stromu začíname vždy od vrchu a riadime sa princípom zjednodušovania. Zvolíme si iba jeden terminál – teda pokračovanie kmeňa – a ten ďalej upravujeme. Podobne ako pri povýsadbovom reze stromu „potvrdíme“ ako terminál ten výhon, ktorý si strom prirodzene vybral sám. Spoznáme ho podľa toho, že doň smeroval najsilnejší tok miazgy, čo sa prejaví najväčšou hrúbkou výhonu aj najväčším ročným prírastkom (= dĺžkou jednoročného výhonu). Terminál pritom nemusí rásť úplne kolmo hore – môže byť aj mierne vychýlený. Navyše, na krivé stromy sa často jednoduchšie lezie pri zbere úrody aj pri reze. Výhony, ktoré terminálu najviac konkurujú, odstránime na konárový krúžok. Ak sú konkurenčné výhony hrubšie než 1/3 priemeru kmienka, najskôr ich zakrátime na pätky s 2–3 púčikmi, počas vegetácie ich priebežne pinzírujeme za 3.–5. listom a načisto odstránime až v nasledujúcom roku. Ostatné konkurenčné výhony skrátime stredným rezom približne na polovicu. Aj tu platí, že sa snažíme vyhnúť zbytočne veľkým ranám priamo na kmienku. Zároveň týmto postupom brzdíme predčasnú tvorbu druhého poschodia kostrových konárov. Druhé poschodie zakladáme až neskôr – v 4.–6. roku po výsadbe, keď je prvé poschodie dostatočne silne vyvinuté. Krátke a vodorovné konáre, ktoré terminálu ani kostrovým konárom nekonkurujú, neodstraňujeme ani nezakracujeme – v ďalšom roku môžu niesť úrodu. Terminál zakracujeme v 2. roku po výsadbe približne o polovicu. Ak strom dobre prirastá, v 3.–5. roku môžeme postupne prejsť na odstránenie už len 1/3 jednoročného výhonu terminálu. Princíp zjednodušovania pri výchovnom reze Strmo rastúce konkurenčné výhony (1) odstraňujeme úplne, prípadne ponecháme len pätky. Predlžujúci výhon (2) zakracujeme rezom na púčik; hĺbku rezu volíme podľa sily rastu. Ostatné konkurenčné výhony (3) skracujeme stredným rezom na púčik. Krátke a vodorovne rastúce výhony (4) ponechávame bez rezu. Kostrové a polokostrové konáre v praxi Keď máme terminál zjednodušený, pokračujeme prácou s kostrovými konármi. Ideálne si zvolíme tri kostrové konáre a ich zosilnenie podporíme zakracovaním. Aj tu platí jednoduché pravidlo: čím vyšší je počet kostrových konárov, tým slabšie budú jednotlivé konáre. Rozsah 2 až 4 je ešte prijateľný, no 3 kostrové konáre bývajú najvhodnejšou voľbou. Kostrové konáre vyberáme opäť medzi tými, do ktorých strom prirodzene smeruje najviac energie a ktoré majú dobré priestorové usporiadanie. Ich konkurenty odstraňujeme buď rezom na konárový krúžok, alebo ponecháme krátke pätky, ktoré počas vegetácie zaštipujeme. V prvý rok po založení koruny skracujeme kostrové konáre tak, aby končili približne o 15 cm nižšie než terminál a zároveň zhruba v rovnakej výške. V ďalších rokoch sa snažíme udržať podobný uhol medzi terminálom a kostrovými konármi. V 2. roku po založení korunky (a následne aj v ďalších rokoch) vyberáme aj polokostrové konáre vyrastajúce z kostrových konárov – postačia 2 na každý kostrový konár. Postup zostáva rovnaký: konkurenty odstránime a ponechané polokostrové konáre zakrátime tak, aby končili približne 20 cm pod kostrovými konármi. Strom pritom nevyhoľujeme – krátke a vodorovne smerujúce konáriky ponechávame, pretože sa obalia plodonosným obrastom. Zapestovanie korunky mladého stromu počas 3 rokov Ak má stromček dobré prírastky, môžeme v 2. jar po založení korunky pristúpiť aj k výberu polokostrových konárov. Výchovný rez pri kríkoch Pri kríkoch je situácia zároveň jednoduchšia aj zložitejšia – záleží totiž na tom, o aký druh ide, keďže jednotlivé druhy sa správajú rozdielne. Podobne ako pri stromoch sa výchovným a následným udržovacím a zmladzovacím rezom snažíme udržať optimálny pomer medzi rastom a plodnosťou a zároveň predchádzať neduhom: na jednej strane hubovým chorobám, na druhej strane popáleniu plodov slnkom. Keďže kríky spravidla vstupujú do plodnosti podstatne skôr než stromy, výchovný rez po povýsadbovom reze zvyčajne sústreďujeme najmä na približne prvé 2 roky. Zameriavame sa pritom predovšetkým na presvetľovanie, t. j. odstraňovanie výhonov, ktoré zbytočne zahusťujú korunu alebo rastú smerom dovnútra. Ak je rast slabý, dopĺňame to aj zakracovaním jednoročných výhonov na podporu rastu. Pri ovocných kríkoch potom viac nastupuje udržovací a zmladzovací rez, a to podľa toho, na akom starom dreve najmä plodia. K tejto téme sa môžeme podrobnejšie vrátiť nabudúce.   Rast prezrádza vitalitu Kľúčové je mať na pamäti, že pre dobrú vitalitu a stabilnú plodnosť počas dlhého života je rozhodujúci rast. Dreviny preto hodnotíme individuálne a tomu prispôsobujeme aj intenzitu výchovného rezu. Neskôr prechádzame na udržiavací, prípadne zmladzovací rez, najmä z fyziologických dôvodov – teda vtedy, keď strom alebo ker začne rast výraznejšie obmedzovať. Spomalenie rastu však môže prísť aj už v prvých rokoch po výsadbe, najmä ak drevinu oslabujú nepriaznivé podmienky (napr. sucho, nedostatok výživy, poškodzovanie hlodavcami či hmyzom a pod.). Aj preto nerežeme schematicky: cieľom je „rez šitý na mieru“ a rez vnímame len ako jednu z častí celkovej starostlivosti o dreviny. Rovnako dôležité je drevinám zabezpečiť vlahu, výživu a celkovo zdravé prostredie pre ich vývoj. Rez na púčik a reakcie na rez Ďalšie techniky rezu Rez na konárový krúžok Rez vedieme pri kôrovom hrebienku tak, aby vznikla čo najmenšia rana a dobre sa hojila. Rez na ťažeň (rez na odbočku) Rezom prevedieme rast zo silnejšieho konára na slabší tak, aby ponechaný konár prevzal funkciu odstraňovaného. Rez vedieme za kôrovým hrebienkom z opačnej strany ako pri reze na konárový krúžok. Platí tretinové pravidlo: priemer ponechaného konára v báze musí byť minimálne 1/3 priemeru rany. Rez konkurenčného vetvenia (najmä pri jadrovinách) Pri jednoročných konkurenčných výhonoch používame rez na konárový krúžok. Pri starších výhonoch režeme šikmým rezom v priamke od kôrového hrebienka k vonkajšej báze odstraňovaného konára. Rez konkurenčného vetvenia Zahnovým rezom (pri kôstkovinách) Pri kôstkovinách odstraňujeme konkurenčný výhon postupne pomocou rezu na Zahnov (aktívny) pahýľ. Dodržiavame tretinové pravidlo: až keď aktívny pahýľ tvorí len 1/3 ponechaného výhonu, odstránime pahýľ na konárový krúžok. Rez tlakového vetvenia Odstraňujeme konár v príliš ostrom uhle vetvenia. Rez vedieme zospodu až k rozhraniu zarastenej kôry a miestu zrastu; uhol rezu volíme tak, aby bol konár odstránený úplne a bez poškodenia ponechaného konára. Rez na trikrát Používame ho pri konári väčšieho priemeru, aby sme predišli vyštiepeniu dreva a odtrhnutiu kôry. 1. rez zo spodnej strany (10–30 cm od krúžku) do ¼–1/3 priemeru, 2. rez zhora za prvým až konár odpadne, 3. rez odstráni zvyšný pahýľ na konárový krúžok alebo na ťažeň.

Výsadba stromčeka alebo kríka je len začiatok. Aby drevina dobre rástla, nevyschla a časom priniesla úrodu, potrebuje v prvých rokoch správnu starostlivosť. Jedným z najdôležitejších jarných krokov je povýsadbový (harmonizačný) rez, ktorý vyrovná pomer medzi koreňmi a korunou a výrazne ovplyvní ujateľnosť dreviny.

Štěpíme v zahradě, sadě i katastru Jaro je příhodný čas, abychom rozmnožili ty ovociny, které nám nejvíce chutnají, zachránili odrůdu ze starého torza v opuštěném sadu či během vycházky zušlechtili plánku v katastru. Jak postupovat, aby naše úsilí bylo korunováno úspěchem, si povíme v následujících řádcích. Jak vybrat správný způsob roubování Štěpení je velmi výrazným zásahem do života každého stromu, proto se jej snažíme provádět co nejcitlivěji, každému stromu na míru. Obecně je nejlepší přeštěpovat mladé stromy, ještě nerozvětvené hrotáky či základy korunek. Samozřejmě lze citlivě proštěpit i starší stromy, vyžaduje to však již pokročilejší zahradní um, dostatek roubů i několik let péče pro následné zapěstování, dokud štěp není samostatný. Vyhýbáme se drastickým zákrokům, při kterých je zvykem přeštěpovat starší stromy „na kmeni“. I při roubování a přeštěpování platí zásada, že nevytváříme poranění, která strom nemůže zahojit. U jabloní neděláme rány o průměru nad 10 cm, u peckovin by velikost ran neměla přesáhnout 5 cm. Samotný způsob roubování volíme zejména podle poměru tloušťky podnože a roubce a také podle přítomnosti nebo nepřítomnosti mízy v době našeho roubování. Kdy roubujeme Čas roubování a pořadí roubovaných druhů nejednou vrtá v hlavě nejednomu štěpaři. Staré přísloví říká, že roubovat začínáme venku tehdy, když je štěpař schopen udržet nůž, aniž by mu mrzly ruce. V našich končinách tento termín většinou připadá na konec února, kdy už můžeme spojkovat třešně, višně, postupně i švestky, meruňky, hrušky, kdoule, jeřabiny i oskoruše, jako poslední si necháváme jabloně, moruše a kaštany na polovinu dubna. Pořadí roubování nám napoví i roubky uskladněné ve sklepě a posloupnost jejich rašení. Pokud má podnož nalité pupeny, znamená to, že pletiva jsou aktivní, a můžeme roubovat. Pozor, v tomto období ještě ne jakýmkoli způsobem! V časném stadiu jara používáme způsoby, které nevyžadují přítomnost mízy. Čím více budeme se roubováním otálet, tím více budeme muset během léta bojovat s podrůstajícím podnožem a následně nám naroste štěp s menším přírůstkem. Broskve a mandle lze roubovat iv jarním období, lepší výsledky však získáme při srpnovém očkování. Rouby těchto druhů totiž velmi rychle raší a obtížněji je udržet ve stavu vhodném ke roubování. Také je možné, že po jarním roubování následně více trpí klejotokem. Nezapomeňme na kvalitní a pořádně nabroušené nářadí, které je nezbytným předpokladem úspěchu. Nářadí pro roubování (A) Štěpařský/očkovací nůž, (B) Ovocnářská žabka, (C) Dvousečné nůžky, (D) Štěpařská páska, (E) Velmi jemný brusný kámen, (F) Označovací štítky, (G) Štěpařský vosk, (H) Pouzdro na nůžky    Způsoby roubování mimo proudění mízy Období, kdy pod kůrou stromů kypí míza, je poměrně krátké, proto každý zahradník rád sáhne i po způsobech, které její přítomnost nevyžadují. Výhodou brzkého roubování je výborné srostnutí, slabší podrůstání podnože a silný růst naroubované části. Spojkování (kopulace)  Jedná se o zcela základní způsob roubování, jelikož spojkovací řez využíváme i při jiných způsobech roubování – bočním plátkování, roubování pod kůru, přemosťování a dalších. Při spojkování spojujeme vroubek a podnož, jejichž průměry jsou buď stejné nebo téměř stejné. Spoj provedeme šikmým řezem a následným přiložením obou komponentů. Řez oproti pupenům není nutnou podmínkou, i když vyrašený pupen hned oproti spojkovacímu řezu může v mnoha případech zachránit štěp. I proto je dobré tento poupě při vázání obejít. Zcela klíčové pro provedení vynikajícího spojkovacího řezu je nacvičení si štěpařského postoje . Ruku s roubem držíme nehybně přitlačenou na prsou, přičemž pohybujeme jen rukou držící nůž. Tato ruku je také poměrně zafixovaná, tah provádíme zádovým svalstvem.      Nástavbou je spojkování s jazýčkem, tedy anglická kopulace . Tento způsob šetří práci a umožňuje dělení úkolů. Štěpář nemusí štěpence hned vázat, případně jeden člověk roubuje, jeden váže. Práce při použití anglického spojkování je podstatně snazší a rychlejší. Pokud však roubuje člověk o samotě, vystačí si is obyčejným spojkováním. Voskovat stačí ranku na vrchní straně roubce. Při spojkování je třeba dbát, aby řezy neměly vypouklé „bříško“, musí na sebe dokonale přiléhat. Tento způsob je výborně použitelný při roubování v ruce i při roubování do korunky. Spojkování (A) a anglické spojkování (B) Při vázání pásku dobře utahujeme, pupeny můžeme také obvázat, nevynecháváme je. Místo roubování obvážeme hustými závity. Úvazky kontrolujeme, včas povolujeme a odstraňujeme, aby se nezařízly do hrubnoucího stromku. Správné a nesprávné spojkování (A) Správné spojkování – je nutné, abychom přikládali kambium na kambium alespoň z jedné strany. Není třeba, aby byl vroubek vycentrován. (B) Nesprávné spojkování – řezné plochy odpařují příliš mnoho vody a zasychají. Taková chyba se nám nestane při použití anglického spojkování. Boční plátkování Tento způsob se používá v případě, je-li podnož silnější než roub. Na roubce provedeme šikmý spojkovací řez. Podnož seřízneme kolmo nůžkami nebo pilkou. Přiměřujeme si délku spojkovacího řezu na roubce a stejný protějšek uděláme na podnoži. V případě hrubšího průměru podnože (3-5 cm) použijeme 2 roubky, při ještě hrubším více roubů. Na roubce musí zůstat trčet půlměsíčková ranka, která zajistí zahojení rány na podnoži. Vzniklé rány je třeba důkladně zavoskovat, aby nevysychaly. Způsob je také možno provést s použitím jazýčku. Boční plátkování Při roubování většího počtu podnožů používáme plátkování s jazýčkem, princip i výhoda je stejná jako při anglickém spojkování. Pro hojení je třeba, aby nad řeznou ránou podnože zůstala trčet půlměsíčková ranka vroubku (A). Nižší poloha roubce je vadou. Štěpení do rozštěpu Starý způsob roubování, v minulosti používaný univerzálně. Jeho nespornou výhodou je jednoduchost a dobré ujímání roubů. Výsledek je dobrý zejména na podnožích tenčího průměru, kde se vzniklá rána rychle zavalí. Tímto způsobem lze při roubování dobře uplatnit i tenčí roubky. Způsob je dobře použitelný pro jádroviny, u peckovin pouze u tenčích podnoží, u hrubších způsobuje rána rozštěpu klejotok. Podnož nejprve seřízneme kolmo pilkou nebo nůžkami, ránu začistíme žabkou. Ve středu řezu podnož rozštěpíme do hloubky asi 4 cm. Rozhodneme-li se tímto způsobem přeštěpovat hrubší podnože, je nutné podnož ve vzdálenosti 5-6 cm od řezu stáhnout provázkem, aby se podnož nerozštěpila příliš hluboko. Roub seřízneme souměrně ze dvou stran, přičemž pupen zůstane těsně nad bočními řezy. Oba řezy musí dobře přilehnout o stěny rozštěpu, proto jsou složitější. Do rozštěpu vkládáme 2 roubky naproti sobě. Podobně jako při plátkování je třeba, aby nad úroveň rány podnože trčely půlměsíčky. Ujistíme se, že podnož vyvíjí na roub největší tlak v místě kambia a také že spojení komponent je v čem největší délce. Všechny rány důkladně zavoskujeme. Štěpení do rozštěpu Základní předpoklad úspěchu při tomto způsobu je umístění obou roubů tak, aby se dotýkaly kambie podnože. Klín vrouble má do roztřepené mezery padnout co nejlépe. Při nesprávném vsazení roubky zasychají. Při dodržení této zásady se roubky spolehlivě ujímají. (A) jsou nesprávně vsazené roubky – kambium se nekryje, (B) zobrazuje správně vsazené roubky, přičemž podnož vyvíjí největší tlak na kambium roubce. Opět je nutné, aby půlměsíčky trčely nad úroveň řezu podnože. Štěpení v době mízy Tímto způsobem myslíme především metodu pod kůru a všechny její obměny (např. Tittelův způsob). Štěpení pod kůru je obecně méně náročné na techniku ​​řezu, proto s ním většinou začínáme při získávání prvních zkušeností. Vyžaduje však velkou trpělivost a pozorovací talent, protože musíme správně vystihnout čas mízy. A toho se často ne a ne dočkat. Například třešně můžeme spojkovat už v únoru, ale desek mízy na roubování pod kůru může nastat až ve druhé polovině dubna. Jak zjistíme, že už je vhodný termín pro tento způsob roubování? Nad předpokládaným místem roubování provedeme pokusný zářez do kůry – ta se musí zcela oddělit od dřeva. Pokud se kůra jakkoli třepí a pásky kůry zůstávají přilepená na dřevě, můžeme se snažit jak chceme, ještě nenastal správný čas. Tímto způsobem přeštěpujeme podnože tlustší než roub. Při přeštěpování stromů na jinou odrůdu jsou největší přípustné řezy na hlavách u jádrovin 10 cm, u peckovin 5 cm. Postup začíná řezem kolmým na podnož a následným zahlazením ostrým nožem. Počet roubů volíme podle tloušťky podnože. U podnože silné méně než 2,5 cm postačí jeden roub. Při průměru do 5 cm stačí 2 roubky proti sobě. U hrubších podnožů používáme 3 a více roubů, aby byl celý obvod řezu rovnoměrně vyživován a rána se zahojila. Kůru nařežeme kolmo na první řez v délce asi 3 cm. Kůru oddělíme od dřeva. Roub seřízneme spojkovacím řezem a na spodní straně roubku provedeme malý řez oproti velkému, aby se kůra na konci roubce při zasouvání pod kůru nevyhrnula. Roub zasuneme pod otevřenou kůru podnože. Půlměsíček na roubce zůstane opět nad úrovní řezu podnože. Vazba při tomto způsobu musí být opravdu tuhá, aby kambiální vrstvy k sobě těsně přilnuly. Také voskování musí být důkladné. Způsobem pod kůru můžeme uplatnit kromě přeštěpování hrubších podnožů i při přemostění ran na kmeni způsobených ohryzem či jiným poškozením. Použít můžeme buď roubky příslušného druhu nebo samotné výhony vyrostoucí zpod místa poranění. Štěpení pod kůru Jednoduchý způsob roubování vyžadující přítomnost mízy. Jelikož oddělená kůra na roubce vyvíjí jen minimální tlak, je nutné při tomto způsobu obvazovat velmi těsně. Pro zahojení rány je třeba, aby půlměsíčkové ranky roubce trčely nad úroveň řezu podnože (A). Co je základem úspěchu roubování? Aby se vroubek ujal, musí dojít ke srostnutí, tedy vyplnění všech mezer mezi podnoží a roubem hojivým pletivem – kalusem. Předpokladem srostnutí je co nejvyšší míra překrytí vrstvy kambia na podnoži s vrstvou kambia na roubce. Tyto vrstvy se téměř dokonale kryjí při spojkování, naopak při roubování pod kůru se kryjí minimálně. Tento problém nižšího překrytí kambiálních vrstev při roubování pod kůru se snaží řešit např. Tittelův způsob roubování pod kůru. Kambium – vrstva dělivého pletiva, která produkuje buňky dřeva na své vnitřní straně a buňky lýká na vnější straně, zajišťuje hrubnutí kmene a větví dřevin, hojení ran, a také rostoucí roub s podnoží při roubování. Proč se mi jarní roubování nepodařilo? Nejčastější příčinou neúspěchu není ani tak nekvalita řezu, spíše se pod nezdar podepíše výběr nesprávného způsobu roubování – například. roubování pod kůru v době, kdy není přítomna míza. Tento neúspěch je velmi častý u třešní, které navzdory brzkému rašení nastupují do plné mízy poměrně pozdě, často až ve druhé polovině dubna. V neposlední řadě jsou za případným neúspěchem i špatně uskladněné roubky: ať už předčasně vyrašené nebo naopak zasušené. Proč mi roubek jen rozkvetl? Pokud nám rozkvete roub při roubování jabloní a hrušek, nic se neděje. Tyto druhy obsahují smíšené poupata – postačuje květiny vyštipnout a následně nám krásně vyroste letorost. Jiná situace nastává u peckovin, kde se na bočních poupatách jednoletého dřeva mohou vyskytovat jen květní poupata (obzvláště u třešní a višní, ale jev platí pro všechny peckoviny, přičemž výjimky z pravidla samozřejmě jsou). Pokud chceme zachránit starou višnu, může se stát, že nám léta budou roubky jen kvést. V vyprávění zahrádkářů se občas setkáme s téměř až mýtickými příběhy o nemožnosti zaštípání konkrétního stromu. Přitom recept na úspěch je jednoduchý – na vroubku peckovin (např. višní a třešní) se nesmí nacházet jen boční pupeny, ale měly by obsahovat i pupen vrcholový. Pokud roubujeme tenké rouby ze starých stromů, tato zásada se může stát klíčovou. Při odběru roubů z mladých stromů je založení květů v bočních poupatách méně pravděpodobné. Štěpením to nekončí Pokud jsme zaštípili hruškovou plánku v přírodě nebo očkovali broskvový semenáček v zahradě a nemusíme ho přesazovat, máme nespornou výhodu bujnosti růstu a rychlosti vývoje mladého stromu. Přesto se však musíme během roku ke stromu začátkem léta vrátit, abychom uvolnili a složili úvazek. Po několik následujících let zase na jaře provádíme řez. Tři až čtyři roky po roubování by již štěp vysazený na trvalém místě měl být dostatečně vyvinut (ne však vždy), aby několik let vydržel i bez naší péče. Nejvíce péče vyžadují stromy přeštěpené „na hlavu“, tedy většinou způsoby, kde bylo použito 2 a více roubů (do rozštěpu, pod kůru, boční plátkování). Při následné výchově štěpu dochází k zakracování výhonů, opakovanému čištění podnože, odstraňování konkurenčních výhonů i snižování počtu původních roubů na hlavě. Počáteční větší počet roubů má za cíl zajistit dostatečnou výživu a růst kalusu po celém obvodu rány. Pokud je vše v pořádku, rána se během 2-4 let zcela zahojí novým kalusem. Štěpení ze stromu na strom Výborný způsob roubování nejen pro líné zahradníky ☺. Při tomto způsobu nám odpadá pracné odkládání roubů do sklepů a opakovaná kontrola jejich stavu. Je výborně použitelné tehdy, pokud roubky nepotřebujeme daleko a dlouho přesouvat – například. mezi sousedícími zahradami. Čím více jsou roubky narašené, tím dříve je třeba je zaštípit. Pokud z pupenů vyraší lístky, je lepší již ukončit roubování a kochat se krásou jarní přírody. Stále však můžeme zajít do sklepa a pokračovat ve roubování roubami uskladněnými ☺. Hurá do roubování!