Únor - měsíc, kdy příroda tajemně ožívá a budí nás ze spánku nevšímavosti
Únor v sobě skrývá obrovskou radost. Nenápadnou, nevidělou, ale silnou jako podzemní řeka . Že všechno ještě spí? Jak by mohlo! Slunce se přece zvedá ze své dočasně snížené dráhy a jeho paprsky přestávají být zubaté. Míza už naplno kypí a běda každému, kdo roubky nenasbíral v prosinci a lednu. Puky bobtnají a nafukují se jako takové balonky.
A najednou to přijde. První otevřený puk. Velký třesk tak tichý a přece tak podmanivý, že mu od jihu po nejsevernější sever neodolá nic. Probouzení každým pukem propuká stále víc a víc. Ještě zimními posly jara jsou nejspíš droboučká a později už svěsela se ve větru houpající náušnice – jehnědy lísek . Následují je nejprve nesmělé, ale brzy už životem bzučící vrby rakyty. Když však stráně pozlatí květiny dřínů a zanedlouho na kraji vinice narůžověle zbělají mandle, už nemůže být pochyb, že spánek pominul. A když únor březnu podá stráž, třešně svým načervenalým nádechem otevřených poupat prozradí, že s jejich roubováním nemůžeme otálet ani o den více.
Tam, kde včera byl ještě malý, zcela nepozorovaný pupen, jen kopeček na kůře, je dnes zde lístek, tam květ, jinde už celý zelený letorost a všude nový život! V obrovských poupat jeřabín jsou doslova poskládány celé větve. Jakmile odpadnou jemné šupinky, které byly střechou během zimy, vyskočí ven letorost jako šaty Popelky a vy se jen divíte, jak se tam mohl vejít.
Když v pozdním létě očkujeme spící očka a roubujeme spící roubky a za pár měsíců sejeme semínka nebo vysazujeme stromky, stále znovu je zkoušena naše víra i naděje. Bude mít naše práce šťastné jarní pokračování? Je ono malé a nepatrné dost silné na to, aby se na jaře probudilo a vzchopilo? Vyklíčí či nevyklíčí?
Jaro se však začíná dít a my chodíme samou radostí po čtyřech. Přesvědčujeme se, že všechno je v pořádku, že příroda nezapomněla, co má dělat a my jsme svůj díl práce odvedli dobře.
Drobné klíční lístky jabloní, hrušek a třešní se objeví tam, kde jsme je semínka na podzim uložili odpočívat. Nebo spíše jinak: my jsme je uložili do půdy, abychom my mohli odpočívat. Oni potichu a nebadaně, ale zato poctivě pracovali po celou zimu, aby se najednou v jednom okamžiku prodrali ze země na světlo. Mirabelky, mandle, meruňky a broskve svou mohutnou životní silou zvedají půdu, vytvářejí kopečky, ba přímo slyšíme, jak rostou. Ve zdánlivě spících očkách, které jsme tak nesměle vnášeli do kůry během léta, se nejprve objeví tečka. Červená či oranžovohnědá. Nebo úplně světla. Šupinky odpadnou, pozdraví nás první nesmělé lístky, odběhneme si jen toť na kávu nebo na kus řeči se sousedem a po návratu nám mívá statný letorost budoucího stromu.
Toto probouzení i nás probouzí ze spánku nevšímavosti a shonu. Jakoby volalo: Zastav se! Poslouchej! Voní! Buď pozorný! Chvíli nepracuj! Chvíli nemysli! Alespoň chvíli žasni!
V době probouzení není radno trávit za stěnami domu, bytu a kanceláře ani o kapku více času, než je nezbytné. Takové množství ohromných maličkostí lze promeškat jen na jaře. I když byste do konce roku už nic nezmeškali, nestihnete-li jarní probouzení, ukrátili jste se o nezměřitelné množství úžasu. A to už se dohnat nedá.
Hojnost úžasu nad vší krásou přeje Tým Domov stromů.
